Kliknutím zvětšíteNa výše zmíněné živočišné druhy, které u nás v minulosti zcela vymizely a dnes se k nám opět vracejí, se v poslední době zaměřili i kurátoři výstav v Národním zemědělském muzeu Ohrada v Hluboké nad Vltavou. I osvěta totiž může přispět k jejich reintrodukci, to znamená k obnovení populace těchto druhů v lokalitě, kde se původně vyskytovaly.
„K vyhubení druhu může dojít nepozorovaně a náhle, jeho reintrodukce ale vzhledem ke změněným podmínkám bývá obtížná a nové populace bývají zranitelné a snadno může dojít k opětovnému vymizení. A návraty by byly stále obtížnější, ať již z důvodu nepochopení, nezájmu, strachu, či sobectví lidí, tak z důvodů objektivních, jako jsou změny přírodních podmínek, překážky v migraci, genetické důvody, konkurence nepůvodních druhů a podobně,“ říká Miroslav Čeněk z muzea lesnictví, myslivosti a rybářství na zámku Ohrada.
„Některé druhy se k nám vracejí samovolně, jiné částečně samovolně (například losi k nám přicházeli sami od roku 1957 z Polska, tam ale byli uměle vysazeni z Ruska), další jen za vynaložení velkého úsilí a finančních prostředků. To je i případ lososů, jejichž návrat je podmíněn zprůchodňováním migračních cest, umělým výtěrem, vysazováním a monitoringem. V případě zubrů zase nedošlo k úplnému návratu do volnosti, ale jen k chovu v ohraničených prostorech v podmínkách blízkých přírodním, bez zásahu člověka,“ dodává Miroslav Čeněk, který je také spolu s kolegyní Marií Voldřichovou zdrojem následujících zajímavých informací.
Bobr – hlodavec s husíma nohama
Bobr je po jihoamerické kapybaře druhý největší hlodavec na světě. Svou hmotností přes 25 kilogramů převyšuje překvapivě i srnce, lišku, vydru nebo jezevce. Jan Amos Komenský v knize Orbis sensualium pictus – Svět v obrazech z roku 1658 o něm napsal: „Bobr má husí nohy ke plavání a šupinatý ocas.“ O hojném výskytu bobrů u nás svědčí i řada místních jmen odvozených od slova bobr. Své jméno díky bobrům získala třeba říčka Bobrava, obce Bobrůvka, Bobrky, Horní a Dolní Bobrová na Moravě, Bobrovec či Bobroveček na Slovensku. Po bobrech byla pojmenována i větev polských Slovanů Bobřané, kteří sídlili ve Slezsku u řeky Bobr.
Bohužel člověk brzy zjistil, že z mrtvého bobra, může mít užitek. Ulovený bobr poskytoval vedle kožešiny také slušnou porci masa. Tučný bobří ocas byl vždy považován za lahůdku; chutí prý připomínal úhoře. Proto musel být většinou bobří ocas, obvykle spolu se zadníma nohama, odevzdáván vrchnosti. Dochovalo se značné množství kuchařských receptů na úpravu bobra z 15.–18. století. Nejoceňovanější součástí těla bobra bylo ovšem castoreum – bobří stroj, též bobřina, bobří síla, bobří dílo. Je to produkt páru pachových řitních žláz. Bobří stroj byl od starověku až po počátek 20. století vyhledávaným lékem.
Zkáza českých bobrů začala s budováním rybníků v době renesance. Z obavy z narušení hrází bylo nařizováno různými instrukcemi hubení bobrů; často byl povolován jejich lov i poddaným. Nastalo velké pronásledování bobrů; legální, na knížecí příkaz, a nelegální, kvůli zisku. Za bobří stroj z dospělého bobra se tenkrát platilo 100–200 zlatých. Nejvíce bobrů žilo v jižních Čechách, v povodí Lužnice a Nežárky byli hojní až do poloviny 18. století, pak i zde byli vyhubeni.
Po roce 1945 začala většina evropských zemí se záchrannými programy a reintrodukcemi bobrů. Na konci 70. let dvacátého století začali pronikat na jižní Moravu první zatoulanci z Rakouska z povodí Dunaje. Od roku 1988 se začali bobři objevovat častěji na různých místech řek Moravy, Dyje, jejich přítocích a slepých ramenech. Od roku 1992 se vyskytují bobři také na dolním úseku Labe mezi Ústím nad Labem a státní hranicí. Další bobři pronikali na naše území přirozenou migrací z Bavorska, kde byli vysazováni v 70. letech 20. století. Dnes je Český les územím nejvíce ovlivněným stavební činností bobrů. Z Bavorska připluli bobři také na Šumavu.
Šíření bobrů napomáhá to, že nejsou nijak nároční na čistotu vody a překvapivě snášejí i přítomnost člověka. K záchraně bobrů jistě přispěl i jejich sympatický vzhled a určitá podobnost člověku. Bobři dovedou dobře chodit po zadních nohách a přední končetiny používat jako ruce, jsou spíše monogamní a pečují o potomky do dvou let. Člověku se blíží i svými stavebními schopnostmi, vyžadujícími vedle zděděných instinktů i jisté rozumové schopnosti. V současnosti je u nás bobr evropský řazen mezi silně ohrožené druhy.
Rudolf II. choval zubry ve Stromovce
S výškou samců v kohoutku až dva metry a váhou dosahující až jedné tuny (samice jsou cca o polovinu lehčí) je zubr v současnosti největším evropským savcem. V minulosti vytvářel dva druhy – zubr evropský a zubr kavkazský, oba však byly v přírodě vyhubeny. O výskytu zubrů na našem území svědčí opět místopisné názvy obcí Zubří, Zubrnice, vodních toků Zubřina, Zubřinka a dále třeba erby šlechtických rodů (Pernštejnové, Auerspergové).
Podle Einhardových análů se Karel Veliký během tažení do jihovýchodní Evropy roku 803 zastavil na lov zubrů v Hyrkánských lesích, tedy na Šumavě. Poslední zmínky o zubrech v Čechách pocházejí z doby panování Rudolfa II (1552–1612). Ten navíc choval zubry v oboře Ovenec, tedy v dnešní Stromovce.
Milovníkem zubrů byl královský místodržitel Ferdinand Tyrolský. V polovině 16. století se je pokoušel zavést do brandýských a křivoklátských lesů. Choval také zubry ve Staré oboře v Praze. Další oborní chov založil Ferdinand Tyrolský v Českém Krumlově. Zubry dovážel mimo jiné z Pruska a Ruska. Tyto pokusy však skončily neúspěchem. V Česku byl zubr vyhuben nejpozději počátkem 17. století, stejně jako v celé střední Evropě.
Ve volné přírodě v Česku byl pak tento majestátní živočich opět spatřen až po mnoha staletích v roce 2005 v Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory. Zvíře patrně uniklo ze soukromého chovu v Polsku a podle vzhledu se mohlo jednat i o takzvaného zubroně, křížence zubra a domácího skotu. V současné době jsou u nás zubři chováni v zoologických zahradách a soukromých a polodivokých chovech a jejich počty pomalu vzrůstají. Zatímco v roce 1992 zde žilo pouhých 14 kusů, v roce 2017 bylo registrováno celkem 106 zvířat.
U nás se reintrodukcí zubrů zabývá společnost Česká krajina ve spolupráci s experty z Biologického centra Akademie věd v Českých Budějovicích. V roce 2015 založila v bývalém vojenském prostoru Milovice ve Středočeském kraji první polodivoký chov zubrů v České republice. Nejrozsáhlejší oborní chov zubrů je obora Židlov v bývalém vojenském výcvikovém prostoru Ralsko.
Ve středověku byl losos běžnější než kapr
Losos obecný patřil do středověku mezi nejdůležitější součást jídelníčku českého obyvatelstva. Do zavedení chovu kapra v rybnících, tedy 12.–13. století, byl losos obecný z hlediska výživy lidí naší nejdůležitější rybou. Ve velkém počtu táhl každoročně od konce zimy do pozdního podzimu Labem a jeho přítoky do horských řek na svá trdliště. Ve 13. století se u nás začaly stavět jezy pro potřebu mlýnů a hamrů. Ty nepředstavovaly pro lososy velkou překážku, losos totiž dokáže vyskočit z vody do výšky tří metrů (podle některých autorů až čtyř).
Táhnoucí lososi byli intenzivně loveni, do sítí, vrší nebo bodnými nástroji. Největší nebezpečí pro ně představovala lapací zařízení na jezech, takzvané lososnice. Nadměrný lov vedl k tomu, že v druhé polovině 19. století již začínali být lososi v našich řekách vzácní. O jejich záchranu se pokusil náš významný přírodovědec dr. Antonín Frič (1832–1913). Rozhodl se posílit lososí populaci vysazováním malých lososů z umělých líhní. V pohraničních horách založil přes 30 lososích líhní, nejvíc na Šumavě. Během celé akce, jež trvala 30 let, bylo vysazeno přes deset milionů mladých lososů.
Největší ránu migraci lososů v našich řekách pak zasadila výstavba vysokých jezů nové konstrukce budovaných za účelem splavnění Labe a Vltavy pro nákladní říční dopravu. Rybí přechody budované na těchto jezech byly téměř nefunkční a po roce 1915 byla povinnost jejich stavby zrušena. Definitivní konec pro migraci lososů přinesla stavba přehrady Střekov v letech 1923–1935. Ale ani bez přehrad by zřejmě lososi nepřekonali stále rostoucí znečištění Labe a Vltavy průmyslovými odpady. Poslední výskyt dospělého lososa byl v Lovosicích v roce 1948.
U nás se reintrodukce lososa ujal Český rybářský svaz s podporou Ministerstva životního prostředí ČR. Byl vyhlášen projekt Lachs 2000, který byl založen na odstraňování migračních překážek a vysazování lososího plůdku do řeky Kamenice, jejích přítoků a do přítoků Ploučnice a Ohře. V roce 2014 byl vyzkoušen odchov této ryby v inkubačních schránkách. První úspěchy dávají naději, že se losos jednou znovu stane součástí naší přírody.
Jedním z největších nepřátel losů je klíště
Losi obvykle váží téměř půl tuny a s výškou v kohoutku až 210 centimetrů jsou nejvyššími savci Evropy. Kromě okusování větviček se živí i vodními rostlinami – dokážou se za nimi potopit až šest metrů hluboko. Pomáhají jim v tom uzavíratelné nozdry. Zvířata také výborně cítí. Jsou výborní plavci – umí plavat rychlostí téměř deset kilometrů v hodině, což výrazně překonává lidský rychlostní rekord v plavání.
V minulosti proběhlo několik pokusů o zdomácnění losů, některé z těchto projektů běží dodnes na území Ruska. Losi v lidské péči zkrotnou natolik, že je možné na nich jezdit jako na koních, mohou se zapřahat a dokonce dojit. Úplnému zdomácnění bohužel zabránily jejich vysoké potravní nároky a svérázná povaha. Pokud totiž los usoudí, že je mu příliš teplo, vykoupe se v nejbližším jezírku i s jezdcem. Jedním z největších nepřátel losů je obyčejné klíště – piják losí. Pijáci mohou způsobit smrt až 70 procent losíčat do jednoho roku věku.
V České republice byli losi vyhubeni v průběhu středověku, od druhé poloviny 50. let 20. století se k nám ale opět vracejí. Novodobý výskyt losa v českých zemích započal v roce 1957. Z Polska k nám přešel mladý samec. V období 1974–1987 bylo v jindřichohradecké oblasti pozorováno 23 losích mláďat. Stav losů zde byl odhadnut na 30 kusů. V současné době jsou losí baštou jižní Čechy – dvě nejvýznamnější losí populace v Čechách nalezneme právě zde, na pravém břehu Lipna a na Třeboňsku, menší populace je na Táborsku. Bohužel od 90. let se stavy losů u nás snižují. Po odstranění pohraničních zátaras losi migrují do Rakouska, kde nejsou chráněni a mohou být loveni.
7
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
