„Ke dřevu jsem měl vztah vždycky, ale vyučil jsem se opravářem zemědělských strojů,“ vypráví jednaosmdesátiletý muž, který začal s výrobou pohádkových a večerníčkových postaviček pro své děti. Prvním větším dílem byl Ferda mravenec, následovaly další a další postavičky: robot Emil, Štaflík a Špagetka, Bob a Bobek nebo třeba Rákosníček. Některým sochám je přes čtyřicet let.

S odchodem do důchodu však přešel i k jiným než pohádkovým postavám, tak vznikl třeba svatý Jan Nepomucký, bratr Žižka nebo Jan Ámos Komenský. „Tohle je třeba lékař, který mi operoval slepé střevo,“ ukazuje na brýlatého pána s rukou za zády. „Má v ní schovanou injekční stříkačku, aby tolik neděsil pacienty,“ usmívá se Urban. Mezi díla, na která je obzvlášť pyšný, patří rytina jeho manželky, která visí hned vedle vlastnoručně vyrobených vchodových dveří.

Jaroslav Urban už je přes dvacet let v důchodu, chuť tvořit jej však neopouští. „Když mě nějaký motiv napadne, musím vyzkoušet, zda to půjde udělat,“ popisuje řezbář, který pravidelně chodí na několikakilometrové procházky. Čas od času chtějí lidé Urbanovy sochy domů, mají však smůlu. „Každý kus je originál, prodávat je ze zásady nechci. Občas něco vyrobím sousedům pro radost,“ vysvětluje muž.

Přesto však některá díla změnila majitele. „Jsou to pohádkové bytosti, tak si můžou dělat, co chtějí,“ směje se umělec, kterému takhle zmizela zebra, páv nebo pan Tau. „Asi po patnácti letech jsem ho při procházce našel u nějaké chaty. Majitelům jsem ale nic neřekl, nevím, odkud ho mají. V té době už jsem také měl dávno jiného,“ vzpomíná umělec, který však sám sebe i po těch letech považuje pouze za amatéra. Bez zajímavosti není ani to, že si sám vyráběl některé stroje, které ke svému koníčku potřebuje, například brusku, dlabací stroj nebo frézu.