Bydlela v té době s rodiči v Čechově ulici, a tak to neměla daleko. Stejně jako William E. Caldarone ze 109. evakuační nemocnice, která byla součástí Pattonovy Třetí armády. Nemocnice byla rozložena ve stanech v Borském parku od 11. května.

William E. Caldarone získal magisterský titul na University of Connecticut v oboru bakteriologie a následně byl odveden do armády. Nejdříve k ženistům, nakonec však byl převelen k 109. evakuační nemocnici, kde se v nemocniční laboratoři věnoval tomu, co vystudoval.

Alena Zárubová bydlela s rodiči v bytovkách, které postavila pro své zaměstnance Škodovka, kde její otec celý život pracoval. Učila se anglicky coby studentka Masarykova gymnázia, což velmi usnadnilo jejich seznámení. Byla to láska na první pohled a další vývoj měl rychlý spád. V červenci se zasnoubili a v září měli svatbu v katedrále svatého Bartoloměje. Stihli ještě líbánky, ale v listopadu byl její novomanžel odvelen zpět do USA a trvalo několik měsíců, než se znovu shledali.

Venkovní bazén v Plzni na Lochotíně
Vandalové vytrhali z bazénu nerezové trubky, zůstává uzavřen

Příběh tohoto novomanželství nebyl po druhé světové válce v USA nijak ojedinělý, a tak byl v prosinci 1945 ve Spojených státech amerických přijat federální zákon, který se právě týkal válečných nevěst (The War Brides Act). Ten umožňoval vstoupit do země drahým polovičkám vojenského personálu, a to včetně jejich dětí. Ženy a děti tak mohly přijít do USA jako přistěhovalci, a to bez ohledu na migrantské kvóty dané imigračním zákonem, jenž počty migrantů omezoval. Válečné nevěsty přijely z více než padesáti zemí světa a bylo jich přes sto tisíc (podle nejstřízlivějších odhadů).

Paní Aleně, nově s příjmením Caldarone, se podařilo odcestovat z Československa v červnu 1946 za podpory americké ambasády a Červeného kříže. Cestovala přibližně se 130 dalšími ženami, které měly obdobný osud. Nejdříve se přesunuly vlakem z Prahy do Paříže, následně z francouzského přístavu Le Havre vypluly lodí směr New York, kam Alena Caldarone dorazila 4. července 1946, přesně v den svých dvacátých narozenin.

„My, nevěsty amerických vojáků, jsme ztratily české občanství, když jsme opustily zemi a rozhodly se žít v USA. Bylo to pro mne překvapení a cítila jsem se, jako bych nikam nepatřila až do doby, kdy jsem o dva roky později mohla žádat o americké občanství. Své současné občanství jsem nakonec získala 6. prosince 1948," vzpomíná dnes paní Caldarone na odchod z Československa. Nebylo pro ni jednoduché rozloučit se s rodiči a tetami a jako jedináček následovat svého novomanžela. Původně si myslela, že se bude s rodiči vídat tak jednou ročně. Historický vývoj ale změnil její plány. „Nečekala jsem, že komunisté převezmou vládu v mé rodné zemi a nedovolí mi ji jedenáct let navštívit. Rodiče jsem mohla vidět až v roce 1957, kdy jsem obdržela vízum. Pak jsem za nimi jezdila vždy jednou za 3-4 roky. Maminka za mnou přijela na návštěvu třikrát, vždy však musela jet sama, bez tatínka," doplňuje své vzpomínky na odchod.

Ilustrační foto
Pro ohrožené rodiny začne fungovat krizový byt

„Co mě při návratech nejvíce udivovalo, jak se obyvatelstvo změnilo, dokonce ani v tramvajích nikdo s nikým nemluvil, každý se bál říkat "špatné věci". Nebyla jsme zvyklá na lidi, kteří jsou tak ponuří a žijí ve strachu. V roce 1946 jsem opouštěla svobodnou a otevřenou zemi a na tohle jsem nebyla zvyklá. Svoboda pro mě hodně znamená," popisuje i po letech stále frustrující vzpomínky.

Život samotný však pro ni byl v USA radostný a spokojený. S manželem se usadili ve státě Rhode Island a postupně se jim narodily tři dcery. William E. Caldarone se stal majitelem a ředitelem lékařské laboratoře a také jeho manželka začala s podnikáním v této oblasti. Svou energii věnovala mimo jiné angažování se v několika spolcích na ochranu tamní přírody.

Láska s manželem jim vydržela celý život, a to až do jeho smrti v roce 2012. Paní Caldarone nyní žije v centru pro seniory v příjemném bytě, který stále umožňuje zčásti nezávislý život. I když přiznává, že před rokem (ve věku 91 let) již prodala auto a je odkázána na přepravu, kterou zajišťuje centrum.

Do své rodné země se paní Caldarone podívala naposledy v roce 1996, kdy také navštívila květnové oslavy osvobození, na nichž oceňovala především přátelskou a vřelou atmosféru. Přeje nám, abychom si takové oslavy užili i v roce letošním.

Trenér Pavel Vrba.
Pavel Vrba: Teď už je to opravdu jen v našich rukou

Osazenstvo 109. evakuační nemocnice (109th Evacuation Hospital) se vylodilo na Utah Beach v Normandii 19.7.1944. Postupně prošlo Francií, Belgií a Německem, odkud 10. 5. 1945 z města Kötzting zamířilo přímo do Plzně. Zde následující den vztyčilo své nemocniční stany v Borském parku a zůstalo zde až do podzimu.

Jednalo se o mobilní nemocnici se 400 lůžky, jejíž chod zajišťovalo na 300 lidí. Měli předoperační a pooperační oddělení, laboratoř, rentgen, lékárnu atd. Jejich úkolem bylo přijímat zraněné vojáky z polních nemocnic, které byly těsně za frontou. V evakuačních nemocnicích nezůstávali pacienti většinou déle než tři dny, pak se vraceli buď do služby, anebo byli evakuováni do týlových zdravotnických jednotek.

Během pobytu v Plzni však už tato jednotka plnila funkci tzv. staniční nemocnice. Měla poskytovat všeobecné lékařské, chirurgické a zubní ošetření. Během prvního měsíce pobytu v Plzni prošlo nemocnicí přes 2000 pacientů.

Jiří Frýbert