Za jeho primátorování se postavila průmyslová zóna Borská pole, tehdy jedna z prvních v republice.

Co dnes děláte, jak se máte?
Vzhledem k tomu, že mám pět vnoučat, devadesátiletou babičku, velikánskou zahradu, dílnu v garáži, zájem o politiku a o vzdělávání a k tomu ještě živnostenské oprávnění, tak si dovedete představit, že volného času moc nazbyt není. Jsem v penzi a mám tím pádem takový svobodný pocit.

Na radnici jste nastoupil po profesoru Zdeňku Mračkovi. To byla velká persona, s jakými pocity jste tehdy šel do funkce?
Musím říci, že nejproduktivnější období na komunální úrovni pro mě bylo právě to období, kdy v Plzni primátoroval profesor Mraček. (Zdeněk Prosek byl tehdy Mračkovým náměstkem – pozn. redakce). Mně se s ním strašně dobře dělalo, je to úžasný a velkorysý člověk, svou podstatou pravičák, který nám nechával velký prostor pro to, abychom něco ve veřejném zájmu dělali. Navíc to byla doba, kdy se tady demokraticky debatovalo a platilo, že k přesvědčení jsou třeba argumenty. Takže jednání městské rady trvaly často dlouho do noci a dodnes si pamatuju dlouhé debaty, které vedl třeba doktor Blažek nebo doktor Bláhovec… Vesměs vedly k nějakému rozumnému a všeobecně přijatelnému řešení a udělala se spousta práce.

Za vámi jako za primátorem je nejvíc vidět lokalita Borských polí, což bylo, jak se později ukázalo, velmi prozíravé.
Přiznám se, že to nebyla úplně moje myšlenka. Já jsem vsadil především na to, že je třeba sbírat zkušenosti. Plzeň měla velmi nadstandardní vztahy se Spojenými státy díky tomu, že byla osvobozena americkou armádou, takže jsem tam měl mimořádně dobré kontakty a podařilo se mi mnohokrát vycestovat do USA na zkušenou. A také americká nadace mi umožnila mít asi dva roky amerického poradce. Při cestách do USA jsem si uvědomil zásadní věc: tam platí ve veřejné správě heslo mějte rádi svoje podnikatele, protože ti vytvářejí daňové zdroje a starají se, aby fungovaly veřejné služby. Tehdy jsem si díky návštěvám v USA uvědomil, že Plzeň bude ohrožená budoucností Škodovky, která tehdy byla dominantním zaměstnavatelem. Že tam nutně dojde k restrukturalizaci, a tudíž je třeba vytvářet nové pracovní příležitosti. Povedlo se to také díky tomu, že se podařila směna městských bytů, které byly obsazeny vojáky. Armáda tehdy opouštěla Plzeň jako západočeskou hráz socialismu a míru a nabízelo se využít pro průmyslovou zónu její pozemky. Směnou majetku, která nezatěžovala městský rozpočet, se podařilo získat obrovské území. A na něj potom docela sofistikovaně a za pomoci amerických poradců lákat zahraniční investory.

Kolik lidí nakonec ze Škodovky odešlo a uplatnilo se?
Ve Škodovce bylo zaměstnáváno na přelomu toho roku 1990 asi 40 tisíc lidí. Dnes je jich tam sedm tisíc. Myslím, že nejlepším ukazatelem toho, jak se to podařilo a jak byla výstavba Borských polí dobře načasovaná, je míra nezaměstnanosti v té době. Ta byla v Plzni po celou tu dobu mimořádně nízká, protože Borská pole a další investice v Plzni stačily absorbovat uvolněnou kvalifikovanou pracovní sílu ze Škodovky. To byla obrovská výhra pro Plzeň. V době, kdy jinde byla velká nezaměstnanost, tak v Plzni to bylo kolem tří až čtyř procent.

Jak dnes vnímáte plzeňskou politickou scénu?
Jsem řadovým členem ODS, rezignoval jsem na členství v oblastní radě. Uvědomil jsem si, že dnes už se mi absolutně nedaří přesvědčit mé kolegy svými argumenty. A abych dělal něco, kde nemám nejmenší naději na úspěch, to není můj styl. Naopak, když se podívám na programové dokumenty ODS, tak jsem pořád přesvědčen, že její program je dobrý a správný. Byť dnes je politická reprezentace víc vedena zájmy určitých skupin než programem.

Vy jste odcházel z postu primátora v době, kdy ten boj zájmových skupin byl už dobře čitelný a možná jste na něj doplatil.
To je můj handicap. Nejsem člověk, který dobře obchoduje a dobře dokáže vycházet těm zájmům vstříc. Pro mě později vlastně nejhorší práce, kterou jsem kdy dělal, byla práce v poslanecké sněmovně. Říkám v uvozovkách, že to byla nejblbější práce mého života. Tam jde totiž o strašný konflikt loajalit, tam člověk může mluvit jako svatý Jan Zlatoústý a stejně je to málo platné. Je to neustálý konflikt loajalit vůči kolegům v poslaneckém klubu, vůči předsedovi strany, vůči svému regionu a hlavně vůči svému vlastnímu svědomí. To je naprosto krutá věc, kterou jsem hrozně špatně snášel. Snad jediné, co bylo pro mě nejzávažnější v celé době mého působení ve Sněmovně, byl můj odmítavý postoj k Lisabonské smlouvě, kde jsem si alespoň komfort vlastního přesvědčení ponechal.

Proč jste tedy jako primátor skončil?
Důvody byly v zásadě dva. Jeden se týkal mého názoru na další investice v oblastech městské infrastruktury. U vodárenské infrastruktury se podařilo dojednat vstup strategického partnera (dnes Veolia – pozn. red.) a podobné řešení, které je v západních demokraciích naprosto standardní, jsem měl v úmyslu zajistit vstupem strategického partnera také do Plzeňské teplárenské. Hlavně proto, aby město nemuselo investovat půl druhé miliardy do nezbytné modernizace. Ale proti tomu se postavily silné zájmové skupiny. Dalším zásadním důvodem, který se potom projevil jako jeden z klíčových argumentů při mém neúspěchu v kandidatuře do Senátu, byla trasa dálničního obchvatu.

Tehdy šlo buď o trasu mezi zástavbou u Černic, nebo o Valík.
Ano a na základě usnesení zastupitelstva jsem prosazoval, aby trasa vedla mimo zastavěné území mezi Černicemi a Bručnou. Jenže proti vzdálenější trase, která se mi nakonec podařila změnit, se postavili ekologičtí aktivisté a pak mi všichni vyčítali, že jsem způsobil zdržení stavby obchvatu. Já jsem ale hluboce přesvědčen, že odpor zájmových skupin proti trase mezi Černicemi a Bručnou by byl mnohem masivnější než to, co se odehrávalo kvůli vrchu Valík. Nakonec jako úlitba aktivistům se postavil tunel. Řešení, které je z hlediska technického a dopravního úplně nesmyslné. Kvůli tomu, aby se zachoval z mého pohledu zcela bezcenný lesík na Valíku. Vezměte si, že krytí tunelu, tedy terén nad ním, je mnohem nižší, než je průměr tubusu tunelu. To se běžně řeší zářezem do kopce a ne nesmyslně tunelem. Myslím, že dnes většina dopravních inženýrů, když jedou po plzeňské dálnici, se musí nad tím tunelem usmívat.

Myslíte si, že tu zapracovala stavební lobby? Aby se hodně prostavělo?
V politice vždycky rozhodují zájmy. Na jednu stranu tu byl legitimní záměr, aby ta trasa byla realizovatelná a aby se vyšlo vstříc odporu, který kladli občanští aktivisté, na druhou tu samozřejmě asi byl i zájem nějakého budoucího dodavatele, aby se uskutečnila miliardová investice. Na ní samozřejmě vždycky někdo vydělá.

Zájmy, o kterých mluvíte, jsou dneska hodně patrné i v celostátní politice.
Myslím že zájmy jsou v politice přirozená věc. Pravice má zájem, aby byla společnost svobodná, aby fungovalo tržní hospodářství, má zájem na nízké regulaci a na malém efektivním státu. Levice zase prosazuje zájmy zase jiné skupiny občanů, a to větší přerozdělování od bohatých k chudším, větší regulaci, silnější roli pečovatelského státu a podobně. Takové zájmy jsou legitimní. Horší je, když neslouží veřejným věcem, ale úzkým skupinám lobbyistů, podnikatelů a nebo i samotným politikům, kteří v tom vidí nějaký svůj benefit.

V souvislosti s obchvatem, co říkáte nynějšímu plzeňskému referendu, kdy lidé zastavili stavbu obrovského nákupního centra? Co byste si s ním počal vy?
Já jsem konzervativní a dodržování práva, zákona a vlastnických vztahů je základem mého pohledu na svět. Referendum zamítlo investici Corsa, ale pozdě, protože až v době, kdy investor už měl vyřešen vlastnický vztah k pozemkům a byla projednána rozhodnutí k územnímu řízení. Jsem přesvědčen, že tam je už potřeba respektovat právo a vlastnické vztahy. V této fázi se už velmi obtížně prosadí zájem, který se projevil v pozdně konaném referendu. Navíc se špatně položenou otázkou.

Na druhou stranu, nezaspala spíš radnice a vedení města, které mohlo odpor Plzeňanů k obrovské nákupní krabici v centru tušit? Dobře věděli, co může následovat. Vy kdybyste tehdy nechal vést dálnici mezi Černicemi a Čechurovem, tak by vás lidi asi také hodně kritizovali.
Máte pravdu, městská správa měla v případě Corsa dva velmi silné nástroje k tomu, aby rozvoj celého toho území přizpůsobila nějakým rozumným představám veřejného zájmu. Tím byl jednak územně plánovací regulativ, který městská správa mohla a měla zpracovat dříve, než investor začal bourat. Pak už bylo přece evidentní, že má pozemky a že tam tu výstavbu bude prosazovat. A za druhé měla trvat na vypsání veřejné architektonické soutěže, která ze zákona zavazuje ivestora držet se jejího výsledku. Město mělo dva silné nástroje, které kdyby byly použity dříve, mohly a měly podle mého názoru zabránit tomu, co vyvolalo největší odpor veřejnosti. Radnice je měla použít už před více než dvěma lety.

Místo toho se teď šikují právníci, které město angažovalo. Jasný a jednoduchý postup ale zatím žádný z nich neporadil. Jak to může skončit?
Myslím, že město má teď už velmi málo nástrojů a představa, že investorovi nabídne uhrazení veškerých jeho nákladů a ztrát včetně těch budoucích, je strašná. Já osobně bych do toho nikdy nedal ani jednu městskou korunu. Myslím si ale, že příliš mnoho jiných řešení, než ten projekt odkoupit od investora, není. Alespoň já je nevidím.

Vy jste byl pověstný tím, že jste jen nerad vydával peníze z městské pokladny. Současné vedení města se ale docela odvázalo. Staví divadlo, kulturní továrnu Světovar, podporuje projekt Evropské hlavní město kultury, investovalo do fotbalového a atletického stadionu, schválilo depo pro dopravní podniky. Radnice vlastně už poněkud zadlužila i své nástupce, které budou teprve lidi volit příští rok na podzim.
Víte, investice na Borská pole byla svého času jediná výdělečná zóna v ČR. Město do ní sice investovalo, ale vrátilo se mu to a dneska je tam kompletní infrastruktura, asi sedmdesát firem a spousta pracovních příležitostí. To podle mě ukazuje rozumný přístup k rozpočtu. Na druhou stranu musím říci, že rozpočet města je obrovské politikum. To, jaká je výdajová stránka rozpočtu, tam neexistuje žádný inženýrský odborný přístup. Je to naprosto politická věc. Věc priorit. Takže to, že se zastupitelstvo rozhodlo investovat do divadla snad za miliardu, které navíc do budoucna zatíží provozními náklady městský rozpočet, to, že se rozhodlo prostřednictvím Plzeňské teplárenské investovat přes dvě miliardy do spalovny, která zatíží každou domácnost vyššími náklady na likvidaci domovního odpadu, prostě to je legitimní. Já bych pro to ruku nezvedl a je o mně všeobecně známo, že jsem preferoval rekonstrukci Komorního divadla jako alternativu oproti nové výstavbě. Nikdy jsem se tím netajil.

Po tom, co jste odešel z radnice, jste se stal personálním ředitelem ve Škodě Steel. Jaký byl pro vás přechod z politické funkce na manažerský post do byznysu?
Pro mě bylo prostředí v byznysu velkou novou zkušeností to. Ale brzo jsem tam našel spoustu přátel, vysoce kompetentních lidí a myslím, že se mi podařilo rychle zapadnout do týmu vrcholového managementu. Ta práce mě nesmírně bavila a dnes vím, že těch osm let ve Škodovce bylo, co se práce týká, nejlepších v mém životě. Získal jsem tu obrovské zkušenosti od lidí, kterých si dodnes velmi vážím.

Jako primátor jste bydlel v paneláku. Pořád to tak je?
No jistě, je to velmi pohodlné. Ale není to klasický panelák, podílel jsem se kdysi na jeho stavbě jako na družstevním bytě a je docela komfortní, má přes sto metrů čtverečních. Vychovali jsme tu naše dvě děti a máme ho rádi. Ale chystáme se jednou přestěhovat do chaloupky, kde dnes žije devadesátiletá maminka mojí ženy.