Pokud bychom pátrali po stopách Vánočních a novoročních zvyků ve staré Plzni, zjistíme, že takřka od počátků města nejrůznější tradiční koledy a obchůzky byly vítanou příležitostí slabších sociálních vrstev či „městských zaměstnanců“, jak si přilepšit. To vše kráčelo ruku v ruce s tradicí, kdy se snad od nepaměti obyvatelé českých měst a tedy i Plzeňané chodívali na Nový rok navštěvovat své příbuzné, známé či patrony i dobrodince a přát si vše nejlepší. Celá tato česká tradice ovšem v podstatě kopírovala ještě starší zvyky, které bývaly obvyklé v historickém Římě. Tento římský obyčej znamenal, že o tzv. Saturnáliích, považovaných někdy též za předchůdce Vánoc, chodívali níže postavení lidé vzdát hold těm, kteří je živili nebo podporovali či zaměstnávali. Sobě rovní zas využívali tento čas ke vzájemnému sdělování si novinek a nebo i v příjemném rozpoložení uzavírali obchody. Netušili, že zvyk přečká také zkázu římského impéria a někdy na přelomu 19. a 20. století v městečku Plzni bude novoroční blahopřání dotaženo až k absurdní dokonalosti. Již nějaký čas se totiž stávalo, že počet gratulantů včetně těch, kteří očekávali od bohatšího přítele či příslušníka vyšší společenské vrstvy nějakou tu odměnu nebo všimné, neúměrně narůstal. Celá věc se zamotávala do čím dál tím méně příjemného šmodrchance společenských povinností.

Vezměme si jako příklad právě město Plzeň. Na Nový rok se mistři řemeslníci stojící v čele jednotlivých cechů sebrali a vyrazili na náměstí navštívit radnici, kde městské radě poblahopřáli vše nejlepší do nového roku. Mezi gratulanty samozřejmě nesměli chybět ani zástupci kléru a vojska. Pro všechny zúčastněné bylo v jednom z radničních sálů připraveno i pohoštění, doprovázené hrou muzikantů.

V tu samou chvíli vyrazili na svou obchůzku také výrazně chudší městští zaměstnanci. Strážci bran a trubači obcházeli měšťanské domy a krom jistě upřímného přání šťastného nového roku čekali, že dostanou od zjihlých zbohatlíků tu a tam něco na přilepšenou. Ctihodní měšťané, svázáni zvykem a tradicí, pak s přívětivým úsměvem, ať již strojeným či nikoliv, strávili vlastně celý den přijímáním návštěv a jejich gratulací. Očekávání gratulujících zřejmě přineslo kýžené ovoce, protože poměrně brzy se k průvodu přidávají i kominíci a ponocní. Toho se brzy všimli další a tak překvapeným majitelům plzeňských nemovitostí přicházejí blahopřát i policajti, ještě později lampáři metaři a podle některých pramenů nakonec také ti, kdo si přivydělávali nošením reklamních cedulí či tabulí oznamujících aktuální divadelní program. Není divu, že muzikanti, kteří se nedostali na radnici, rádi tvořili tomuto až pohádkově neuvěřitelnému hadu gratulantů hudební kulisu. Protože to nejspíš v dalších městech vypadalo obdobně, rozhodl se tehdejší prezident zemského gubernia a nejvyšší purkrabí v Čechách, hrabě Chotek, zasáhnout. Stalo se tak roku 1828, kdy rozhodl silných omezeních tzv. novoročního podomního putování. Hraběti Chotkovi ovšem díky jeho neochotě strpět přebujelou tradici vděčíme také za jedno prvenství. Tím byla právě novoročenka. Zpočátku se jí říkalo také omluvenka, neboť se jí hrabě vyvázal ze společenské povinnosti navštěvovat přátele a vyměňovat si s nimi gratulace osobně. Místo toho mohl věnovat ušetřený čas např. rozvoji českého průmyslu. Novoroční omluvenku zdobil hezký obrázek doplněný přáníčkem. Určitým paradoxem zůstává skutečnost, že první novoročenka na světě byla sice česká, leč napsaná německy.