Co se stalo 17. listopadu 1989?
Studenti se sešli v Praze na Albertově, aby společně uctili památku studenta Jana Opletala. Průvod několika tisíců lidí odtud šel na Vyšehrad a dále do centra. Po osmé hodině večer bylo cca deset tisíc lidí uzavřeno mezi dva policejní kordony na Národní třídě, později policie začala demonstranty surově bít a tímto způsobem demonstraci násilně ukončila. Zraněno bylo cca 600 lidí.

Sametová revoluce odstartovala v Praze, ale odstartovali ji studenti a mladí lidé z celé republiky včetně řady Západočechů.

Přímo v centru dění se ocitl tehdy 28letý Plzeňan, dnes náměstek primátora Petr Náhlík. S manželkou Věrou jezdili na demonstrace pravidelně, na vlastní kůži zažili pendreky i vodní děla. Spolu byli v Praze i 17. listopadu 1989.

„Z Albertova jsme šli přes Vyšehrad a podél pražských nábřeží až na Národní třídu a tam jsme se zastavili jen pár metrů od čela průvodu. Po esenbácké nakládačce v podloubí paláce Metro a po výslechu StB na služebně v Bartolomějské jsem skončil s bolestmi páteře v nemocnici," vzpomíná Náhlík, který ani po 25 letech nelituje. Atmosféra, která tam panovala, se prý nedá popsat, a kdo ji zažil, nezapomene.

Ivanu Vrzalovi bylo v roce 1989 22let, byl v pátém ročníku mat-fyzu. „Měl jsem trénink, takže jsme na Albertov dorazili relativně pozdě a pak na Národní jsme zůstali za zátarasy. V epicentru jsme nebyli a vše sledovali z dálky. Byl to masakr," vzpomíná. Ze všeho tehdy byli v šoku, média chrlila zkreslené informace. „Navíc přišla zpráva, že byl zabit Martin Šmíd, náš kolega z fakulty. To jsme vnímali daleko citelněji, znali jsme ho," popsal Vrzal. Zpráva byla později dementována. Ve škole se tiskly letáky a bylo nutné je rozvézt do měst, kde informace z Prahy chyběly. Ivan Vrzal si vzal na starosti Karlovy Vary, kde bydlel.

„Měli jsme trikolory na klopě a jezdili stopem. Většina řidičů okamžitě zastavila a vzala nás. Strach jsme neměli, věřili jsme, že režim padne," uzavírá dnešní podnikatel.

Zcela náhodou se v centru dění ocitl tehdy 47letý filatelista z Domažlic Karel Špaček. V Praze byl na Dnech poštovní historie. S kamarádem šli z Albertova až na Národní třídu. Měl tehdy štěstí, že jeho ´průvodcem´ byl kolega znalý poměrů. „Míra měl zkušenosti z Palachova týdne a nabádal mne: ´Drž se při zdi a neutíkej, my jsme starší, po nás nepůjdou.´ A měl pravdu. Řezali tam studenty a my jsme se nějak vytratili."

Spojovacím prvkem mezi Sokolovskem a Prahou byl vysokoškolský student, dnes projektant a divadelník Martin Volný. „Řvali na mě, vyslýchali mě, párkrát jsem dostal přes hubu," vzpomíná, co následovalo, když se účastnil v devětaosmdesátém nepovolených demonstrací.

„Když pak na Národní křičeli ‚rozejděte se', třeba bychom se i rozešli, ale nebylo kam! To, co následovalo, se nedá zapomenout. Když vidíte holku, která brání kluka vlastním tělem a nad ní chlap s obuchem řve, ať z něj sleze, nebo je zabije oba – to se vám pak ještě hodně dlouho vrací ve zlých snech," vypráví.