Psala se šedesátá léta a plzeňští mladíci zjistili, že v Praze vznikla a vystupuje první skupina historického šermu. A tak se na Mušketýry a Bandity, vedené trenérem sportovního šermu dr. Janem Černohorským, vyrazili podívat.

„Vystoupení se odehrávala na nádvoří Vojenského historického muzea na Hradčanech. Nejdřív jsme si tedy s kamarádem Karlem Hnízdilem prohlédli zbraně v muzeu a pak jsme vyrazili na představení,“ vzpomíná pamětník. „Byl to zážitek, zároveň jsme si ale uvědomili, že nesledujeme žádné improvizované souboje, ale dobře nacvičené sestavy,“ vzpomíná Otakar Andrée na své první živé setkání s historickým šermem.

Plzeňská parta se tak pustila do studia dostupné historické literatury, výroby zbraní a s dobrou znalostí sportovního šermu i do prvních pokusů, jak mohly dávné souboje vypadat. „Naše sportovní průprava byla důležitá, protože šerm si zachoval naprostou historickou kontinuitu,“ připomíná. Zkušenosti přibývaly a s nimi se rozrůstal i arzenál zbraní – vedle kordů i sekery, meče a štíty, dvojruční meče, hole…

Parta šikovných mladíků, kam patřili i Jan Miňo, Karel Basák, Václav Komorous, Jan „Žába“ Lukeš a další, se na veřejnosti prvně představila v roce 1971 na strakonickém hradě. Brzy se jí ujal Klub mládeže Dominik, který dal skupině jméno, a zdatné šermíře začali využívat i plzeňští divadelníci v čele s legendárním Štěpánem Marovičem.

Kvality plzeňských šermířů byly nepřehlédnutelné, a tak si jich všimli i profesionálové – na jevišti Divadla J. K. Tyla předvedli krásu soubojů pod režijním vedením Oty Ševčíka v Othellovi a v dramatické básni Alexandra Bloka Růže a kříž. To už se však psal rok 1972 a Otakarova cesta se začala s Dominikem rozcházet.

close Otakar Andrée (vpravo) s plzeňským šermířem, režisérem historických slavností a publicistou Ladislavem Silovským, který je Otakarovým šermířským odchovancem, stejně jako autor tohoto článku. info Zdroj: Deník/Jiří Šantora zoom_in

Průvodní slovo při některých pořadech skupiny tehdy obstarávaly dvě sympatické amatérské herečky. Zvlášť na jednu z nich – Marii Svidenskou – se Ota Andrée vždy moc těšil. A protože do každého správného romantického příběhu patří velká láska, i zde vše skončilo svatbou. „Přišlo rozhodování, co dál, a já dal jednoznačně přednost rodině,“ přiznává Andrée. Historie a bojová umění však nadále byly jeho velkým koníčkem, kterému zůstal věrný, a vychoval v této oblasti řadu svých následníků.

V pondělí 5. října oslavil Otakar Andrée těžko uvěřitelnou osmdesátku. Zdraví už mu sice nedovolí prohánět své o desítky let mladší kamarády s kordem či mečem, pustí-li vás však do svého sklepa, který proměnil v dobře vybavenou dílnu, určitě nepřehlédnete s pečlivostí vyráběnou středověkou ochrannou zbroj pro jeho malé vnuky.