Kdo chodíval do plzeňské zoo směrem od Roudné, mohl ještě na konci minulého tisíciletí zahlédnout tuhle hezkou, ale chátrající stavbu, stejně jako ji tehdy zahlédla malá holčička Lucie se svou maminkou. „Do té vilky jsem se zamilovala už jako tříletá a vždycky jsem v ní chtěla bydlet. Chodily jsme s maminkou často do ZOO Kilometrovkou a zpátky jsme se vracely kolem ní. Ale maminka mi tenkrát vysvětlila, že tam bydlet nemůžeme, protože tam už bydlí jiné dětičky,“ vzpomíná s úsměvem po čtyřiceti letech Lucie Le Roux z Plzně.

Jak se po takové době do jejího života zase Kleisslova vila vrátila a kde Lucie přišla k tomu exoticky znějícímu příjmení? Začněme ale hezky popořádku. Uplyne pár let, Lucie dokončuje vysokou školu a odjíždí na studijní pobyt do USA, rovnou do Washingtonu D.C. „Anglicky jsem se učila v USA podle televize. Žádné kurzy nebo soukromí učitelé,“ prozrazuje Lucie. Ale naučila se anglicky tak, že studium zvládala na výbornou.

To se jí ostatně hodilo po návratu do Čech. „Nějaký čas jsem tu pracovala, ale pak mi kamarádka navrhla, zda nechci zkusit konkurz na práci na zaoceánské lodi. Zkušenosti z Ameriky se mi hodily, z 80 dívek brali dvě a já byla jednou z nich,“ říká Lucie. Loď Renaissance Cruises R2 vyplouvala z Barcelony a začátky byly dost krušné. Nosit pětichodové menu na tácech pro 700 hostů několikrát denně z kuchyně na palubu o 2 patra výš bylo na hranici lidských sil. Ale zvládla to a časem postupovala v zaměstnanecké lodní hierarchii stále výš. Během devíti let na moři navštívila celou řadu krásných, ale i nebezpečných míst, mimo jiné třeba Džibuti, Omán, Jemen, Singapur, Honkong a další exotické země. A taky si vydělala docela slušné peníze. „No vím, že to zní jako z pohádky, ale kromě peněz jsem na lodi poznala i svého budoucího muže,“ směje se Lucie. Odtud tedy to zvláštní příjmení. Lance Le Roux je totiž Jihoafričan a na lodi sloužil jako důstojník. Po skončení plavby se společně rozhodli usadit se v Plzni a hledali nemovitost k bydlení. A jak už to tak v životě Lucie bývá, zasáhla šťastná náhoda. „V roce 2001 jsme s tatínkem čekali na nějakého kamaráda v Koterovské ulici u vývěsky realitní kanceláře. Z dlouhé chvíle jsem nahlédla a viděla jsem, že můj vysněný dům byl na prodej. Druhý den jsme se ocitli náhodně v jeho blízkosti a po složitých jednáních jsme ji nakonec získali,“ vysvětluje Lucie.

Na následující období rekonstrukce památkově chráněné stavby, na složitá jednání s památkáři, na hádky s řemeslníky a dodavateli vzpomíná Lucie dnes s úsměvem, ale lehké to tehdy rozhodně nebylo. „Prošli jsme si složitými situacemi a téměř neřešitelnými problémy. Peníze, které si chtěli někteří řemeslníci za opravy účtovat, byly tak přemrštěné, že jsme se rozhodli pustit se do některých oprav sami. To, jak to vypadá dnes, je zásluha především mého tatínka. Sama jsem se ale naučila štukovat, nahazovat, obkládat, natírat i vrtat,“ vypočítává hrdě Lucie.

Za zmínku stojí ještě jedna poměrně smutná zajímavost. Původní majitel vily Jan Kleissl vlivem krachu na Vídeňské burze v roce 1873 zbankrotoval a ve svém zahradním altánku se oběsil. „Asi mně to nebudete věřit, ale jsem přesvědčená, že jeho duch je tu stále s námi. Dějí se tu někdy hodně divné věci, ale my víme, že je na nás hodný a neubližuje nám. Naopak, pomáhá nám, jen si ho nesmíme rozzlobit,“ říká polohlasně Lucie. Ani po mnoha letech nejsou ale práce na záchraně plzeňské kulturní památky u konce. Na řadě je renovace spodního podlaží, krovů a oken. Přichází však jiná pohroma. „Několikanásobné zdražení energií nás zaskočilo. Před pár lety nám byl doporučen výtop plynem, protože je levný a je ho dost, ale energetická krize nás nutí přemýšlet, zda je taková nemovitost pro normálního člověka udržitelná. Elektřina, plyn a jak dál? Tepelná čerpadla, krbová kamna? To jsou pro takovou nemovitost investice ohromných rozměrů. Pořád však bojujeme dál, věříme ve své schopnosti a učíme to i naše děti. Přece to teď nevzdáme,“ uzavírá odhodlaně Lucie.