Nenapravitelný. Tak někteří dříve nahlíželi na devatenáctiletého Jakuba Manycha z Chebska. Od svých osmi let trávil víc času v diagnostických a výchovných ústavech než doma s rodinou. Měl problémy s chováním, kradl a chodil za školu. Před dvěma měsíci opustil hostouňské zařízení a rozhodl se, že začne znovu. Přestěhoval se do Plzně, kde bydlí v Domově na půl cesty, našel si zaměstnání a také nové kamarády. „Člověk musí hlavně chtít," uvedl heslo, které ho teď žene kupředu.

Vzpomínky na dětství a část dospívání má trochu v mlze. Detaily zná hlavně z vyprávění od své matky. „Byl jsem v Lounech, Opařanech, pak jsem šel do diagnosťáku, odtud do karlovarského dětského domova, protože jsem se už lépe choval," nastínil mladý muž. O dost konkrétněji si pamatuje na výchovný ústav v Hostouni, kam nastoupil po 9. třídě: „Nejvíc mě štvalo, že s námi zacházeli jako s malými dětmi. To ostatní se dalo vydržet, i když kamarády jsem tam neměl." V zařízení na Domažlicku se setkal i s šikanou.

Každý klient musel pevně dodržovat režim výchovného ústavu. „Ráno jsme vstávali v šest hodin, v sedm byla snídaně a v půl osmé už jsme šli do školy. Ta byla jenom o dvě patra níž, než jsme bydleli," popsal. Po výuce se museli žáci věnovat úkolům a přípravě na další dny. Během volných chvil šli mladí třeba na procházku, lezli na skály nebo vyrazili s vychovateli na výlet. Rodina a blízcí mu scházeli. „Máma mi chyběla pořád, před devíti lety se k ní přidal i nevlastní táta, kterého beru jako vlastního. Je to skvělej chlap," řekl Jakub.

Před dvěma měsíci však stál mladý muž z Chebska před zásadním rozhodnutím. Vrátí se zpátky domů nebo začne sám a úplně jinde? Vybral si druhou variantu. „Uvědomil jsem si, že se musím postavit na vlastní nohy. Těžko bychom se všichni vešli do jednoho bytu. Potřeboval jsem se osamostatnit a máma mě v tom nápadu od první chvíle podporuje," doplnil.

Z Domažlicka se tedy přestěhoval do krajské metropole a teď má minimálně na rok zázemí v Domově na půl cesty. „Tady se cítím volněji než v Hostouni. Jsem velmi rád, že mě takhle někdo podporuje. Škoda, že takových možností není v Plzni víc. Určitě by to bylo potřeba," myslí si Jakub, jenž si v přechodném bydlišti konečně našel i kamarády.

Zapojil se rovněž do projektu Jsem ready!, díky němuž se seznámil s pracovníky neziskové organizace Ponton. Ti mu pomáhají, aby se naplno zapojil do běžného života. „Kuba Manych s námi jel na víkendový pobyt. Zúčastnil se tedy i exkurze do firem na Borských polích. Myslím si, že to mu dodalo odvahu jít do neznámého města a začít tam žít a pracovat," popsala Pavla Pohlreichová, koordinátorka projektu Jsem ready!

Velmi rychle si v Plzni našel zaměstnání, pracuje ve firmě Sony DADC na dvousměnný provoz. Ačkoli se mu v Domově na půl cesty líbí, rád by si co nevidět našel vlastní bydlení. „Už s kamarádem něco sháníme. Mám tady sice volnost, ale trávil jsem tolik času po ústavech, že bych potřeboval už přeci jenom víc soukromí," vysvětlil. A jaké má Jakub plány do budoucna? „To je zatím tajné. Nebudu to prozrazovat, aby se mi splnily," uzavřel s úsměvem.

Projekt Jsem ready!

- iniciátorem je nezisková organizace Ponton, jež už 19 let působí v sociálních službách určených dětem a mládeži z problematického sociálního prostředí

- projekt, jenž odstartoval 1. srpna 2013, podporoval po dobu 23 měsíců mladé lidi z šesti dětských domovů v Plzeňském kraji a výchovných ústavů (v Terešově, Hostouni a Obořišti) při vstupu do samostatného života

- šlo o víkendové semináře zaměřené na témata v běžném životě, tj. bydlení, práce, finanční gramotnost a prevence sociálně patologických jevů, pracovníci projektu též poskytovali mladým třeba poradenství před i po skončením nařízení ústavní výchovy

- do projektu se zapojilo 145 dětí a mladých lidí