Třiatřicetiletá žena teď pracuje jako sekretářka v plzeňské zoologické, a tak se zeptala ředitele, jestli by se mohla s fotoaparátem potopit i tam. V neděli se s kolegou do největšího akvária expozice Česká řeka mezi kapry, štiky a sumce ponořila.
„Život pod vodou je zajímavý asi úplně všude, největší raritou je pro mě ale sladkovodní medúza. Člověk ji má vždy spojenou s mořem , takže vidět dvoucentimetrovou medúzu u nás je nádherná věc,“ popisuje jeden z mnoha zážitků z potápění Alena. Medúzu viděla v lomu na Domažlicku, tento vodní živočich se ale vyskytuje i v několika dalších lokalitách.
V Čechách se Voráčková potápí kde to jde, v rybnících, lomech, přehradách i v řekách. „Samozřejmě jsem byla i v moři, například Jaderském, Středozemním, nedávno jsem byla v Norsku. Jiná je tam hlavně atmosféra. Každé moře má jinou barvu, Norské moře se podobá našim vodám, protože je do zelena. Pro laika to možná bude znít nudně, nějaká zelená voda, ale je to nádhera. Jsou tam obrovské chaluhy a působí na mě hrozně uklidňujícím až relaxačním dojmem,“ vypráví Alena.
Při potápění se prý bojí pokaždé. „Mám samozřejmě strach, že se utopím, z vody, i když ji miluji a fascinuje mě, mám respekt, zejména z hloubky,“ vysvětluje potápěčka.
Ze začátku se potápěla do hloubky mírně pod čtyřicet metrů, což je hranice pro sportovní potápění. Teď, s fotoaparátem, už do hloubky nejde, není to totiž pro hezkou fotku a zážitek podstatné. Vzduch ve větších hloubkách kvůli obsahu dusíku působí na člověka podobně jako alkohol.
„Tady v akváriu jsme fotili hlavně štiky a sumce. Kapry, kterých je tam nejvíc, nemá paradoxně vůbec smysl fotit, jen co se hnete, švihnou ocasem a jsou pryč,“ říká Alena.
