U sebe měl Forman dvě vysílačky. Jednou komunikoval s kolegy, kteří posílali lidi na scénu, díky druhé byl v kontaktu s osvětlovačem. „V jednu chvíli mi vysílačka nefungovala, musel jsem běžet podél celého mola, holka vyšla pozdě, a už nebylo jak jí to říct. Táhl jsem ji, ať běží po molu," popisuje Forman, který přesto ocenil, že na lidi se dá spolehnout pořád ještě více než na techniku. Ta totiž selhala během videomappingu.
Během části, která byla věnovaná plzeňským osobnostem, totiž na jedné straně náměstí projekce vypadla. „Můžete vzteky sežrat vysílačku, ale nic s tím neuděláte. Pozornost naštěstí byla soustředěná jinam, většina lidí to možná nepostřehla," říká Forman, který se snažil většinu programu tajit jako překvapení.
Svoji práci hodnotit nechce. „To, co lidi zažili a viděli, musí posoudit oni," říká Forman, který chtěl nechat prostor fantazii každého diváka. Otázkám po významu postav a symbolů se ale stejně nevyhnul. Na dlouhém molu se například objevily dvě postavy symbolizující zvuk a světlo. „Nic bychom neslyšeli, kdyby nebyl zvuk, nic bychom neviděli, kdyby nebylo světlo. A proto jsou tam postavy, které jako takové symboly reprezentují tyto dva fenomény, které nám umožňují vnímat umění," vysvětluje Forman. Provazochodec David Dimitri měl lidem zase připomenout, že jejich sny jsou dosažitelné, i když se to tak nemusí na první pohled jevit.
Obří loutka v podobě rytíře nejdříve odkazovala na řád, který založil katedrálu. Poté se proměnila v anděla, který je nejen symbolem města, ale i Plzeňanů. „Všiml jsem si té tiché fronty, intimní záležitosti, kdy si lidé chodí sáhnout na andělíčka a svěřují se mu se svými přáními," říká Forman.
Provazochodec chtěl jen tiše vklouznout do věže
close
zoom_in
Zhruba posledního půl roku zaměřoval Petr Forman, umělecký šéf společnosti Plzeň 2015, svoji pozornost na jediný bod – plzeňské náměstí Republiky, kde se v sobotu odehrála hlavní část zahájení projektu Evropské hlavní město kultury. „Když jsem stál na náměstí, tak jsem si říkal, že to má smysl, protože ten prostor je velký a krásný," vzpomínal v neděli Forman.
Jaké jsou vaše pocity teď, když už je po všem?
Je to obrovská úleva. Jsem rád, že to takto dopadlo. Cítím, že to lidé asi nějak přijali, to nemůžete být nespokojený. Na druhou stranu si uvědomuji, že to je začátek něčeho, co nás tu všechny společně čeká. Musíme lidem ukázat, že jsme schopni v rámci kultury něco udělat, aby na ni začali chodit. Teď si říkám, že to dopadlo hezky, tak je nesmíme zklamat.
Objevily se během programu nějaké komplikace?
Obří loutka přijela na poslední chvíli, byla to tajnost, kterou jsem si přál uchovat, abychom měli nějaké překvapení. Zkoušeli jsme ji v sobotu do čtyř hodin. Poslední obraz nedopadl úplně tak, jak měl. Je to o souhře jeřábníka a osmi vodičů.
Na nějakou dobu vypadl videomapping.
U mappingu jsme závislí na technice. Kdybych příště dělal něco podobného, tak tomu budu věnovat víc času. Kluci udělali nádhernou práci. Třicet minut to jelo v kuse, nádherné výtvarné práce. Z deseti hodin jsme sestřihali dva čtyřminutové filmy, to jsou hodiny práce. A pak když se vám vypne projektor, tak můžete sežrat vysílačku vzteky, ale nic s tím už neuděláte. To se v jednu chvíli stalo, naštěstí pozornost byla soustředěná jinam, takže většina lidí to možná ani nepostřehla. Tam jsem si řekl doprčic, to je handicap té techniky.
Jinak žádné problémy?
Jsem strašně rád, že se nikdo nezranil. Plus minus všechno proběhlo, jak mělo. Třeba zvuk, kdy bylo třeba sehrát nahrávku s živými muzikanty, ozvučit je. Šlo tam 20 dudáků, každý měl port, hráli trubači.
Jaká byla spolupráci s Davidem Dimitrim?
Věděl, co se bude dít na katedrále, jaká hudba půjde. Řekl jsem mu, že by bylo dobré, aby v tu chvíli byl tady a tady. On si to musel sám rozprogramovat, vyrazit tak, aby v šest hodin došel na věž. Kdyby ale došel dřív nebo později, tak by se nikdo nezlobil. Říkal jsem mu, že by bylo blbé, aby byl blízko, když troubí ti trumpeťáci. Najednou jsem si uvědomil, že je neumím zastavit. On si přibrzdil, počkal, až odtroubí. Chtěli jsme, aby poslední dvě tři minuty byly jen jeho. David se úplně upozadil tomu příběhu, zvonům, filmům. Dokonce řekl, že se ani neukloní, jen tam vklouzne, protože jde o zvony. Nakonec, když slyšel ten dav, tak to udělal jako správný divadelník. Věděl, že nemůže zklamat tím, že si odejde.
Kolik jste toho za poslední týden naspal?
Chodili jsme spát pozdě, vstávali brzo. Spíš jsem si přestal ubírat energii jinými věcmi. Člověk vydrží víc, když je to krátkodobá aktivita, ale musíte tomu všechno podřídit.
Plánujete nějakou dovolenou?
Chtěl jsem ji až koncem února, až budou mít moje holky prázdniny.
Myslíte, že po slavnostním zahájení získá projekt EHMK větší podporu?
Už se ví, že pozornost je přilákána, lidé mají zájem o město. Možná ne kvůli programu, který jsme postavili, ale ten titul takovou schopnost opravdu má. Velký handicap je vztah lidí k projektu. Myslím, že není jiný než jinde. Zkrátka, lidé to ne vždy přijímají s nadšením, protože každý člověk je ve svém světě, má ho vytvořený a nechápe, proč ho měnit. Tím, že jsem půlku života procestoval, tak jsem si říkal, ono je hezké nechat si inspirovat tam a tam a i ten svůj svět si trochu změnit. A to si myslím, že je hodně na lidech, jestli budou mít zájem se podívat do toho světa kultury, nakročit tam, udělat si nějakou zkušenost a třeba za ní budou i cestovat, anebo se do ní zapojí, protože si řeknou, vždyť já můžu taky přispět.
Na co se z celoročního programu osobně nejvíc těšíte vy?
Strašně se těším na sokoly. Všechna představení, která jsem naplánoval já, jsem viděl. Všechny výstavy, Trnka, Lindauer, půjdu na ně rád. Ale vidět 400 seniorů, kteří tancují na stadionu, je pro mě silný okamžik. Na druhou stranu vím, že ti lidé prožívají něco i sami, je to pro ně něco, co je baví. To vím, protože jsem na ty nácviky chodil. A vím, že to bude zážitek i pro diváka.
Pustil byste se do podobného projektu znovu?
Zítra, pozítří bych řekl něco normálního, teď bych asi raději diplomaticky neodpověděl.
