Píšu sice úspěšně, ale je to taková nenápadná samochvála. Pracuji totiž jako marketingový specialista a moje Léňa jako účetní. Z toho je jasně patrné, že naše specializace nemá pranic společného s manuální prací a ani koníček jménem kutilství se u nás doposud neprojevoval.

Radostnou novinu o první splátce volám na účtárnu a oba sdílíme nefalšovanou radost. Konečně máme vyjasněné bydlení a nemusíme řešit podnájmy a pronájmy! V tuto chvíli ani jeden z nás netuší, jakou další novinu tento památný den přinese.

Přišlo to po obědě. Nedivím se, protože s nacpaným žaludkem má tělo plno práce se zpracováním kalorické nálože a podpora ostatních orgánů se omezuje. Mozek se u mnohých jedinců raději vypíná úplně. Z hlediska načasování špatných zpráv se tedy jednalo o ideální čas. A tak se stalo, že jsem dostal výpověď.

Pravda, dle vývoje v naší firmě jsem to očekával, ale stejně to člověka zaskočí. Prostě naděje umírá poslední a nostalgie zase vždy dorazí bez pozvání. S Léňou jsme vzpomínali na každý okamžik strávený v této firmě. Na všechny ty snědené sušenky při poradách, na studené obědové parodie i na ostatní nepublikovatelné zvrácenosti. Navíc, a to ne jen tak mimochodem, jsme se zde poznali a zamilovali se do sebe!

Otázka „co dál?“ se zabydlela v našich myslích a čeká nás rozhodnutí. Rozhodnutí, na které nejsme připravení. Nebo jsme na něj připravení být ještě nechtěli? Křižovatka osudu má jen dva ukazatele: najít si jinou práci, nebo odjet na nějaký čas do zahraničí.

Je neuvěřitelné, jak snadno se věty vytvářejí, a jak těžko se cokoliv dělá. Ztížit nám to má velmi nízká nabídka práce v našem regionu i prakticky začátečnická znalost angličtiny. Že by naše budoucnost začínala mít jasnější obrysy? Ani náhodou! Vše se komplikuje, když v tom na obzoru vyplouvá moje oblíbená fráze: „Všechno má svůj čas a všechno se vyřeší samo.“ Jak jednoduchá a krásná je tato věta!