Průměrný plat, který byl tehdy asi dvojnásobný, dokázal Vladimír Nejedlý vydělat za jedno odpoledne. V osmdesátých letech se totiž živil jako vekslák. Dnes o této době mluví s nostalgií v hlase. „Ten režim byl samozřejmě šílenej, ale já si žil jak prase v žitě. Vydělával jsem víc než Husák,“ vzpomíná po více než dvaceti letech.

Kdy jste se s veksláky poprvé zkontaktoval?
Chcete to přesně? Druhého dubna 1984. Bylo mi tehdy třicet a ségra měla mít dva dny nato narozeniny. Strašně toužila po leviskách a já je pro ni chtěl za každou cenu sehnat. Půl dne jsem očumoval v Praze před Tuzexem, než jsem se odvážil kývnout klukovi, který mi nabízel bony. Pamatuju si na ten den, jako by to bylo včera. Bylo to pondělí, strašně pršelo a já byl přesvědčenej, že ve chvíli, kdy vezmu bony do ruky, vyletí odněkud ´esenbáci´ a seberou mě.

Koupil jste ty džíny?
Jasně že jo. Dokonce mi zbylo ještě na krabičku Marlborek a pár balíčků cukrovinek.

Co bylo dál?
Pořád jsem myslel na toho kluka, jak šustí svazkem stokorun. Měl jich v ledvince víc, než jsem kdy pohromadě viděl. Začal jsem za ním jezdit a vždycky od něho něco vyměnil. Pak jsem se začal ochomejtat kolem Tuzexu v Plzni a ty bony zase prodával dál. Na každým jsem měl korunu.

Kolik jste si dokázal v té době vydělat?
Na začátku to nebylo moc. Prodával jsem tak dvě stě bonů denně, takže asi čtyři tisíce za měsíc. I když na tehdejší poměry to byl královskej výdělek. Postupem času se to začalo zlepšovat, protože jsem v Praze mohl od Čendy nakupovat pořád víc a víc bonů, takže jsem je od něho dostával za lepší cenu a měl pochopitelně větší marži. Vzpomínám si, že před Vánoci 88 jsem za měsíc vydělal přes padesát tisíc. Za to se dala koupit nová škodovka.

To všechno jen z výměny bonů?
Ne, to ne. Během osmdesátých let jsem se postupně napojil na další kolegy z branže. Jezdili jsme na Rozvadov a tam jsme měli vyhlídnuté odpočívadlo, kde zastavovaly německé autobusy a turisti si chodili odskočit. My už tam samozřejmě čekali a měnili jim marky za české koruny. Marky pak za bony a ty zase za český kačky. Takhle to šlo furt dokola.

To si tehdejší Veřejná bezpečnost nikdy nevšimla, že se na parkovišti „něco děje“?
Ale to víte, že všimla. Jenomže my pro ně byli malé ryby. Párkrát nás sebrali, odvezli na služebnu. Většinou nás ale zase pustili. Znám pár lidí, kterým přišili příživnictví nebo tehdy oblíbený paragraf porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou. Velký obchody se ale dělaly v Praze, tam byly Tuzexy čtyři.

Stejně to musely být docela nervy, ne?
Někdy jo. Vzpomínám třeba, jak jsem vysmátej mával odjíždějícímu autu s mnichovskou značkou a v ruce přitom držel čtyři sta marek. Najednou se přiřítila žlutobílá Volha a já tam stál jak tvrdý Y. Bylo mi jasný, že ty peníze u mě najít nesmí, týden předtím jsem byl na stanici naposledy a už mě měli v merku. Takže jsem ty čtyři stovky roztrhal, spolkl, a to už se ti pupkáči drali ven z auta. Hned prý co tam dělám, tak jim povídám, že jsem zastavil, abych se mohl vyčurat a nějakej Němec se mě ptal na cestu. O těch penězích nepadlo ani slovo, možná si jich ani nevšimli. Zkontrolovali mi doklady a jeli dál. Dodnes nevím, jestli byli tak blbí, nebo prostě dělali, že jim nic nedochází…

Pak ale přišla revoluce a s vekslováním byl konec…
Ne tak docela. Ono to jenom dostalo příchuť legálnosti a svobody a začalo se tomu říkat ´byznys´. Praxe byla taková, že jsem jen začal jezdit do Německa a vozit sem to, co v obchodech ještě nebylo, do Německa jsem naopak vozil cigarety, které tam už tehdy byly nekřesťansky drahé. Dneska už jsme hodně rozmazlení hypermarkety, ale je třeba si uvědomit, že ještě v roce 1992, tedy tři roky po revoluci, končila možnost větších nákupů v Prioru. Západní potraviny a drogerie se kupovaly na sobotních burzách.

Po čem byla největší sháňka?
Jéje, toho bylo! Oleje, prací prášky, čokolády, kafe, jogurty, elektronika… Víte, rodiny tenkrát přemejšlely jinak. Vzít auto a jet nakoupit do Německa? To pro ně byla nepředstavitelná dálka. Tak raději chodili za námi a my tam jezdili každý týden.

Dalo se tím vydělat víc než na bonech a valutách?
Já bych řekl, že to bylo srovnatelné. Dobrý byly hlavně cigára. Tady jsem kupoval karton westek za 240 korun, v Německu jsem ho prodával za pět stovek. To fungovalo dobře.

Kdy éra podobných obchodů skončila?
Ono to přišlo tak nějak postupně. Pro lidi přestalo mít zboží ze západu punc exkluzivity, objevilo se v marketech, cigarety podražily. Jezdit do Německa na nákupy se přestalo vyplácet. Ten hlavní zlom přišel někdy před patnácti lety.

Čím se tedy živíte dnes?
Mám dva takové malé bazárky, míval jsem zastavárnu, jezdil jsem s taxíkem, bylo toho víc. Občas přivezu z Německa nějaký nábytek nebo auto, ale já starej dědek už toho k životu moc nepotřebuju (smích). Ať se zase chvilku honěj ti mladí…