Poprvé o část výplaty na několik měsíců přišel v roce 1969. „V hospodě jsem si před jedním donašečem pustil, jak se říká, pusu na špacír, a nadával jsem na Rusáky,“ vzpomíná dnes dvaašedesátiletý muž. „Zanedlouho si mě povolali k výslechu policajti, měli dokonce namalovaný plánek, kde kdo tenkrát v hospodě seděl. Podle toho plánku všechny vyslýchali,“ pokračuje. Následoval rychlý soud a Václav Majkut byl odsouzen k peněžitému trestu.

Další podobný postih pak na tohoto muže čekal v době normalizace. Ve svém zaměstnání dostal jako vedoucí jednoho pracoviště vytvořit nástěnku na téma ´Únor´. Myšlena tím samozřejmě byla oslava 25. února, kdy moc v tehdejším Československu převzali komunisté. Václav Majkut však připravil nástěnku na téma Únor bílý pole sílí. „Prásk, a zase jsem byl bez prémií,“ směje se.

Pak už se jeho vzpomínky stáčejí k srpnovým událostem roku 1968, ze šuplíku vytahuje dobové snímky. Na nich hlavní ulicí v Blovicích projíždí kolona tanků a vojenských automobilů. „Snímky udělal blovický fotograf pan Navrátil. Byl schovaný ve vikýři jednoho domu,“ upozorňuje Václav Majkut.

Kolona Blovicemi projížděla nejspíše 22. srpna a směřovala z Nepomuku směrem na Plzeň. „Obyvatelé Blovic otáčeli směrovky a psali okupantům vzkazy na ploty. Já jsem pak stál u silnice s cedulí, která ukazovala směrem na východ a bylo na ní napsáno: Moskva 2 000 km,“ vypráví pan Václav. V Blovicích a jejich okolí však ´spřátelená´ vojska zůstávala. „Druhý den po jejich příjezdu jsem stál před hospodou Na Růžku, v níž jsme se s přáteli scházeli. Kolem právě projíždělo několik vojenských aut a já jim začal hrozit,“ vzpomíná. Najednou spatřil, že se Rusové otáčejí a míří na něj samopaly. Začal utíkat a proplétal se mezi městskými dvorky a zahrádkami. Když zjistil, že je čistý vzduch, vrátil se ke svému stolu. „Kdes byl takovou dobu,“ volali na něj kamarádi. „Vy volové, honili mě Rusáci,“ řekl udýchaně.

Několik hodin po této příhodě uslyšel v rozhlase, že u Seče okupanti zatýkají. Václav Majkut se raději sbalil a odjel do Plzně. Tam se připojil k obráncům budovy Československého rozhlasu. „Teprve později jsem se dozvěděl, že nešlo o obec Seč u Blovic, ale stejnojmenné městečko ve východních Čechách,“ směje se a dodává, že obrany rozhlasu nelituje: „Vládla tam pospolitá atmosféra, lidé byli odhodlaní bránit plzeňský rozhlas, jehož prostřednictvím se šířily svobodně informace po celé republice.“

Václav Majkut se před Český rozhlas v Plzni chystá i dnes. Spolu s dalšími tehdejšími obránci rozhlasu bude vzpomínat na srpen roku 1968. Setkání s pamětníky pořádá Český rozhlas a začíná v 15 hodin. Možná se Václav Majkut potká i s jednaosmdesátiletým Františkem Juřičkou, který tehdy rozhlasové vysílání vedl.
Plzeň poslouchal celý svět

„Vedením mě tím tehdejší ředitel Vladimír Semerád, hlavně díky jeho odvaze jsme byli dlouho posledním oficiálním rozhlasem v zemi, které šířilo svobodné informace. Proto byl v té době plzeňský rozhlas sledovaný i ve světě,“ připomíná tehdejší rozhlasový režisér Juřička.

Nástup Dubčeka a politický vývoj, který sliboval další prohloubení demokracie, Juřička kvitoval s povděkem, vstup cizích vojsk byl i pro něj proto tvrdou ranou. „Pochopitelně jsem s nadějí sledoval Dubčeka, ale v rozhlase jsem byl novinář, profesionál. Předávali jsme informace, které jsme získali, v tu chvíli jsme nebyli žádní fandové. Je ale pochopitelné, že protiokupačních názorů byla drtivá většina,“ popisuje posrpnovou situaci novinář.

Něco jiného bylo ale komentované zpravodajství, kde mohl předávat i svoje osobní stanoviska. Právě ta se nakonec stala pro něj osudná. Nestála ho pouze místo v rozhlase, po vyhazovu na něj čekal i kriminál na Borech.

Po příjezdu „Dubčekovy“ vlády z Moskvy a podepsání potupného diktátu se vyjádřil jasně: „Stokrát ne, nikdy se nepodřídíme diktátu Moskvy. Jsme hrdý český národ a já doufám, že politika Leonida Brežněva bude souzena světem.“ Tehdy se mýlil, nebyl souzen Brežněv, ale on sám. „V roce 1970 jsem byl vyhozen z rozhlasu, prý proto, že jsem pravicově oportunistickými názory ovlivnoval spolupracovníky,“ přibližuje tehdejší jazyk mocných Juřička. Své postoje František Juřička neodvolal: „Díky tomu jsem se pořád cítil jako svobodný člověk. Ani děti mně mé rozhodnutí nikdy nevytýkaly.“