„Já při osvobozování do Plzně přijel jeepem, protože jsem byl komunikační důstojník. Samozřejmě, že ve mé ale tento tank vyvolává nostalgii,“ svěřoval se třiadevadesátiletý veterán, který i přes svůj věk působí vitálně.

Manželé v současné době žijí v USA. Do Plzně se ale téměř každý rok vrací. Většinou na Slavnosti svobody. tentokrát dorazili až o prázdninách. Domů se chystají v pondělí.

Když Mason vzpomíná na pohnuté události z konce války, ani teď se neubrání dojetí. Když jej tehdy zaujala dívka, která okolo něj projížděla na kole, nenapadlo by jej že to pro něho bude ta osudová láska. „Líbila se mi. Chtěl jsem se za ní rozběhnout. Kamarád mě ale zadržel s tím, že holek je tu spousta a tuhle, že už stejně nikdy neuvidím,“ vzpomíná veterán. Jeho přítel se ale zmýlil. Hned druhý den se spolu s dalšími šesti vojáky přestěhoval do přízemí jednoho z plzeňských domů. Když měl britský premiér Churchill v rádiu projev, v němž oznamoval konec války, majitel bytu Američany pozval na poslech do prvního patra. „Seděl jsem a poslouchal. A najednou se otevřely dveře a tam stála ta dívka z kola. To bylo neuvěřitelné,“ říká tehdy sedmadvacetiletý Mason.

I on o deset let mladší Martu zaujal. „Seděl na tatínkově židli, nohu měl přehozenou přes okraj. Byl to přesně můj typ. Černé oči, černé vlasy. Když jsem ho spatřila, srdíčko mi poskočilo,“ vypráví Marta Masonová.

Pak byl Mason přeložen do Sušice. Každou neděli se do Plzně vracel. „Myslela jsem, že je to kvůli vděčnosti k rodičům, kteří jej u nás nechali přespávat, ale bylo to kvůli mě,“ dodává Masonová. Když její milý odjížděl do Ameriky, požádala jej, ať jí do památníku napíše text oblíbené písně Home, Sweet Home. Místo toho na stránce našla vyznání lásky. „Začínalo tím, že je to pro něho nejhorší sbohem, které kdy musel dát,“ sděluje žena.

Další tři roky si spolu přes moře dopisovali. Poté její vyvolený přijel znovu do Plzně. A ne s prázdnou. Přivezl jí svatební šaty. „Vzali jsme se šestadvacátého června 1948,“ popisuje šťastný konec příběhu Masonová.