V domově pro sirotky učila děti pocházející zpravidla z tamějšího kiberského slumu, které byly zneužívány, nuceny k otroctví nebo jejichž rodiče zemřeli na AIDS. Nedávno se ze svého ročního pobytu třiadvacetiletá žena vrátila, a bude-li mít příležitost, ráda se do země třetího světa znovu podívá.

Kdy vás poprvé napadlo, že poedete do Afriky?
Bylo to v roce 2011, když jsem byla v nemocnici na jednom lékařském zákroku, který měl vyřešit můj dlouhodobý zdravotní problém.

Chtěla jste pomoct, když vám někdo pomohl, tomu rozumím, ale proč zrovna Afrika, na hony vzdálené a tolik odlišné místo?
(smích) To bych také ráda věděla. Vybavili se mi lidé, kteří do Afriky jezdí jako zdravotnický personál nebo jako misionáři, kteří pomáhají v různých kempech ve velmi obtížných podmínkách. Přála jsem si vykonat něco pro druhé, něco, co by jim pomohlo, nehledě na to, jak náročné to pro mne bude.

Než se netradiční přání změnilo ve skutečnost, uplynuly skoro tři roky. Podnikala jste v tomto mezičase nějaké kroky, nebo za vámi nabídka vyjet do ciziny přišla takříkajíc sama?
Život se po mém pobytu v nemocnici vrátil opět do normálu. Akorát už jsem neměla zdravotní obtíže, za což jsem byla velmi vděčná. O tomto nápadu jsem ale dále uvažovala. Nijak aktivně jsem zatím nehledala a tak nějak jsem doufala, že se sama naskytne nějaká příležitost. Vždy jsem zbystřila, když někdo v mém okolí mluvil o Africe, o pobytech, o misiích, ale to bylo tak vše. Když jsem se o tomto svém přání bavila s jedním známým, navrhl, že mě spojí s někým, kdo tam často cestuje za misií. To ale nedopadlo, a tak jsem se rozhodla svěřit se našemu rodinnému příteli. Ten mi dal kontakt na vedoucího organizace, se kterou jsem se o rok později vypravila do Afriky.

Jana Vlčková v Africe

Jaké byly reakce nejbližšího okolí? Vzpomínáte na nějakou zvlášť překvapivou odezvu na vaše rozhodnutí?
Někdo byl rád, někdo se divil, někdo si myslel, že je to nesmysl. Reakce lidí byly ale vesměs pozitivní. Jedna moje německá přítelkyně mi s nadšením řekla: „Jana, das ist toll!" Potom se smíchem dodala něco ve smyslu, že toho čokoládového soba k Vánocům, kterého mi předtím dala, ať si s sebou do toho tepla rozhodně neberu.

Přesuňme se do Afriky. Jaké pocity jste měla, když jste seděla v letadle a byla na cestě do vámi úplně neznámého kusu světa?
Byla jsem hlavně hodně zvědavá. Měla jsem i trochu strach, možná… ale moje zvědavost byla větší. Přemýšlela jsem o tom, co mě tam čeká, jaké to tam bude, jestli tam budu užitečná, jestli si budu s lidmi rozumět, kde budu bydlet a pracovat… všechno tohle se mi honilo hlavou.

Jak byste popsala místo, do kterého jste přijela, a první okamžiky po vašem příjezdu?
Když jsme přilétali, zrovna pršelo a byla docela tma. Říkala jsem si, jak to bude vypadat s celníky, na všechny možné formality, ale bylo to snazší, než jsem si myslela. Po příletu mě v Nairobi očekával pracovník domova s jeho švagrovou a dalšími dobrovolníky. Velmi vřele mě přivítali, přehodili přes mě deku, nastoupili jsme do dodávky a vyrazili na hodinovou cestu. Stav silnic je mnohem horší, než co známe z naší země, takže jsme vystoupili docela vyklepaní. K mému překvapení jsme přijeli do velmi kultivovaného areálu. To místo bylo opravdu krásné. Vzhledem by se dalo srovnat s dětskými domovy v západních zemích. Domov byl plný dětí s velkým úsměvem, které mě přicházely přivítat. V domově bylo asi osmdesát dětí od 3 do 19 let.

Jana Vlčková v AfriceKvůli čemu děti skončily právě v tomto domově?

Děti se do domova dostávaly tak, že neměly nikoho, kdo by se o ně mohl postarat a finančně je zabezpečit. Spousta dětí pochází ze slumu Kibera, z nefunkčních nebo neexistujících rodin. Některé byly zneužívány, nuceny pracovat jako otroci, o jiné se rodina kvůli vysokému počtu dětí nemohla postarat. Každý příběh je jiný.

Přijímaly děti dobře dobrovolnické návštěvy?
Jsou zvyklé na to, že tam za nimi na krátké pobyty jezdí wazungu – běloši – a mají z toho velkou radost. V domově jsem se brzy cítila jako doma. Děti přijímají každého velmi rády a jsou většinou přátelské. Na život v sirotčinci jsem si zvykla velmi rychle, ještě rychleji, než jsem si stihla zapamatovat jména všech dětí. Zkrátka mi Afrika okamžitě přirostla k srdci.

Jak vypadal váš denní režim a jakým aktivitám jste se věnovala?
Ráno jsem vstávala v šest, posnídala jsem a pak jela s dětmi do školy. Na oběd jsem se vracela domů, po něm přicházela Phoebe na doučování angličtiny. Potom jsem měla asi hodinu volno. Večer bylo zamyšlení nad Biblí a zpívali jsme. V sedm byla večeře a po ní děti dělaly úkoly. V domově jsem připravovala činnosti pro volný čas dětí, jako kurz kreslení a malování, hru na kytaru, hudební kroužek a biblické hodiny. Také jsem doučovala angličtinu.

Co jste v domově většinou jedli?
Fazole, kukuřici, rýži, zeleninu – něco jako špenát, ugali (tvrdou kaši), chapati (smažené placky z těsta) a zase fazole, kukuřici… pořád dokola. Kdo si přivstal, dostal výbornou sladkou pohankovou kaši.

Na který kulturní rozdíl jste nejvíce narážela?
Nedělalo mi problém zvyknout si na keňský konzervativní styl oblékání a taktéž konzervativní názory na život a techniku. Něco ale pro mě bylo těžší pochopit, jako třeba jejich zklamání, když si s nimi při pozdravu nepotřesete rukou. Keňané nejsou přímí v řešení problémů. Když mají s člověkem potíž, raději o tom řeknou druhému a požádají ho, aby on ten problém za ně vyřešil.

Stýskalo se vám někdy po domově v Čechách?
Na domov jsem vzpomínala, někdy jsem se těšila, až zase uvidím rodinu. Po většinu času bylo ale pořád co dělat, takže jsem na stýskání neměla moc času.

Jana Vlčková v AfriceJaký byl za rok vašeho pobytu nejhorší a naopak nejlepší zážitek?
Asi nejhorším zážitkem byla má návštěva obrovského slumu Kibera, když jsem viděla smetiště na cestičkách k příbytkům a představila jsem si, jaké to musí být žít v naprosté chudobě. Nejlepšími zážitky byl můj čas strávený s dětmi u jídla, když jsme si všichni vyprávěli příběhy a pohádky. Také když jsem mohla vzít do náručí malé dítě a když mě žáci ve třídě přivítali takovým bujarým křikem, že to snad muselo být slyšet po celé škole.

Bylo pro vás těžké se po roce rozloučit?
Loučení s dětmi bylo velmi smutné a snažila jsem se moc neplakat, aby se i ostatní nerozplakali. Na večeři jsme měli kuře a hranolky, které dětí mají rády a jí tak jednou do roka. Zpívali jsme spolu písně a já jsem pak řekla pár slov. Objala jsem děti a potom už si jen pamatuji, jak mě auto vezlo k letišti.

Chtěla byste se vydat do Keni znovu?
Jestli se do Keni vrátím, ještě nevím. Přemýšlím o tom, ale prozatím tady v Čechách mám jiné povinnosti. Určitě by to ale zase stálo zato.