Vlastimil Volák: Učme děti vést spokojený život

Techmania funguje už dvanáct let. V jejím popisu je mimo jiné uvedeno, že propojuje formální a neformální vzdělávání…

K propojování formálního a neformálního vzdělávání vede vývoj světa. Dřív člověk to, co se ve škole naučil, mohl používat téměř celý život. Škola a učitel měli ve společnosti důležité postavení. To dneska už neplatí. Studie ukazují, že to, co se člověk ve školách naučí, představuje jen 20 % toho, co ve svém životě využívá. Ostatní znalosti a dovednosti musí získat jinde. Technologie se vyvíjejí tak rychle, že učitelé nejsou schopní držet krok. To je přirozený vývoj, na který mohou rychleji reagovat mimoškolní aktivity. Podle mě právě ony budou mít čím dál větší význam.

Takže vaším úkolem je mít přehled o nových technologiích?

Také. Chtěl bych upozornit ještě na druhý rozměr formálního a neformálního vzdělávání. Dnešní děti se narodily do svobodné společnosti, ale vzdělávací organizace řídí lidé, kteří se narodili a vyrůstali za minulého režimu. Dnešním dětem už nestačí nařídit, že se něco musí naučit. Musí je to bavit a musí v tom vidět smysl. Když tyhle dvě věci nejsou, nechtějí se učit a jejich pedagogové si stěžují. Učitelé musí vzít v úvahu, že ze vzdělávacího systému se musí stát něco, co zajímá ty vzdělávané.

Air park má nový přírůstek

Děti si mají vybírat, co se budou chtít naučit?

Svoboda učení je vzdělávací koncept, o němž se nyní mluví ve světě. Je to další oblast společenských změn, kterou je třeba vzít v úvahu.

Máme se tedy ptát, proč je povinná školní docházka?

Jedno ze zdůvodnění je to, že díky ní mají děti z horších sociálně-ekonomických lokalit šanci se ze špatného prostředí vymanit. Ve finále to však znamená, že nejnadanější a nadprůměrní nemají potřebnou péči. Nejsme schopni připravit učitele, aby dokázal pracovat s dětmi z vyloučených lokalit a zároveň se plně věnoval nadaným dětem. To jsou dvě naprosto odlišná zadání a jeden školní systém to nevyřeší.

A co otázka, proč vzdělávat…

V západním světě se teď řeší teorie, že vzdělání má vést člověka k tomu, aby prožil spokojený život. Nejde tedy o to, abychom vzdělávali lidi pro firmy, které je zařadí do výrobního procesu. Jde o to, abychom člověka vybavili takovými znalostmi a kompetencemi, které mu umožní v budoucím světě žít život, o němž bude moci říci, že byl spokojený. Diskuze nad tímto se v českých odborných kruzích teprve otevírá. Část 'západního světa', která tento koncept už přijala, mně je velmi sympatická. A v tomto principu hrají roli i jiné instituce než jen škola.

A tady je prostor pro Techmanii?

Dává smysl, aby se s nejnovějšími technologiemi mohli žáci setkávat v nějakém sdíleném prostoru, který budou využívat školy, a učitel bude vědět, jak podněty žákům zprostředkovat. Dneska je svět tak daleko, že se pomocí technologií učí i čtení, psaní a počítání. Učitel bude možná v budoucnu průvodcem využívaní technologie. Je nutné zprostředkovat dětem i reálný svět.

Tedy svět, v němž mají prožít onen spokojený život…

Dospělý si říká: 'Makám, chodím do práce, mám rodinu, ale abych se cítil nějak extra spokojený, to ne.' Přitom se máme dobře jako nikdy předtím, ale vnitřně spokojenost necítíme. Proto je důležité u každého dítěte objevit to, co mu jde. Máme osm druhů inteligence. Jde o to objevit typ jeho inteligence, snažit se ho rozvinout a nasměrovat ho. Tedy propojit talent dítěte s jeho životem, aby našel své místo ve společnosti.

Jak se s tímto úkolem mají pedagogové vypořádat?

Jestliže chceme, aby z dětí vyrostli sebevědomí lidé, nemůžeme je mít v uzavřeném povinném systému. Ve chvíli, kdy budeme učitele svazovat tím, co a jak má učit, tak to není známka svobody. Mně je sympatický svobodnější vzdělávací systém, v němž má pedagog větší odpovědnost ve výstupech. Každá vzdělávací instituce by si měla najít svou roli a úlohu v komunitě, ve které funguje, a systém by to měl umožnit. Techmania chce těmto principům pomáhat.

Lidé si dělají zásoby jídla. Bojí se koronaviru

Jak?

Máme rozvojové programy, které vyhlížejí deset let dopředu. My si ale nejdříve museli definovat, jaká má být naše role ve vzdělávacím systému a v regionu, to nám trvalo tři roky. Do budoucna bychom rádi byli určitými inovátory, kteří budou přicházet s novými podněty a myšlenkami, které v regionu ještě nejsou. Chceme své vzdělávací programy nabízet ve čtyřech oblastech – inženýring, humanity, astronomie a globální výzvy.

To byste měl blíže vysvětlit…

Technicky a technologicky zaměřený inženýring souvisí s průmyslovou tradicí našeho regionu a doufejme, že i s jeho budoucností. Chceme, aby veřejnost i její užší, odbornější část dostala podněty, které by přiblížily vývoj této oblasti ve světě. Věříme, že rozvoj kompetencí v oblasti inženýringu může regionu přinést peníze. Humanity označujeme oblast, v níž se mluví o kvalitě života. Je to protipól k ekonomické prosperitě. V této oblasti se chceme věnovat podnětům, které mohou např. vést k prodloužení délky aktivního života. Astronomie je oblast, v níž už jsme usazeni. Máme velké a dobře vybavené planetárium s fungujícím týmem. Ukazujeme, co už se nám jako lidstvu podařilo poznat. Naše planetárium spolupracuje s kanálem Déčko České televize. Čtvrtou oblast – globální výzvy – připravujeme.

Co si pod nimi mají čtenáři představit?

Za posledních dvě stě let se svět z jedné miliardy lidí rozrostl na sedm a půl miliard a člověk dramaticky ovlivňuje okolí, v němž žije. To si uvědomují světové organizace, jako např. OSN, která vydala sedmnáct globálních výzev, které bychom měli do roku 2030 vyřešit. Jsme malá země a o těchto problémech se moc nebavíme. Já naopak sdílím přesvědčení, že chceme-li v globální hledisku něco udělat, má ČR omezené možnosti, šanci máme jen jako člen EU. Proto jsme si v Techmanii řekli, že bychom se chtěli podívat, jak se Evropan může podílet na vyřešení globálních výzev. Ale jsme teprve na startu desetiletého běhu.

Jeden takový desetiletý běh už ale máte za sebou?

Spíš dvanáctiletý. Během prvního desetiletí se nám podařilo získat, opravit a vybavit prostory a najít své místo v regionu. Od roku 2014 máme stabilní návštěvnost 200 tisíc lidí ročně. Když jsme začínali, nebylo v republice žádné podobné science centrum, nikdo nevěděl, o co jde. Vznikají u nás programy pro školy, připravujeme tematické dny a expozice. Půl roku už u nás funguje Klub pro nadané a přemýšlivé, který jsme založili ve spolupráci s ministerstvem školství. Dětem se snažíme přiblížit obory, jako jsou matematika, fyzika, chemie a biologie, a také čtyři profese, o něž by se měli zajímat – inženýr, vědec, učitel a podnikatel. Dostávají podněty oborové i profesní.

Jak jsou návštěvníci rozvrstveni?

Veřejnost, tedy především rodiny s dětmi, tvoří 70 až 75 procent návštěvníků, zbytek jsou školáci. Abychom mohli zajistit samotný provoz, potřebujeme na jedné vstupence vybrat 265 Kč. To jsme schopni získat od veřejnosti, vstupenky pro školy dotujeme. Jednorázový vstup je pro ně 150 Kč, ale v případě, že si škola koupí vstupenku pro všechny své žáky, vyjde ji na 50 Kč pro dítě. Další možností je zakoupit za 100 Kč možnost opakované návštěvy a přijít k nám během roku třeba desetkrát. Od škol na vstupném vybere ročně 3,5 milionu korun, od veřejnosti 20 milionů.

Jak je to s financováním?

Jsme obecně prospěšná společnost – tedy privátní subjekt, jehož zakladateli jsou Západočeská univerzita a Škodovka a partnery město Plzeň a Plzeňský kraj. Při vzniku se dohodlo, že město a kraj budou přispívat na provozní náklady, smlouva byla sepsána na deset let. Skončila a město nám letos místo 10 milionů ročně přispělo třemi miliony. Naštěstí zareagoval Plzeňský kraj, který svůj desetimilionový příspěvek zvýšil na 14 milionů. My se museli přizpůsobit. Velkou část našich nákladů tvoří mzdy, takže jsme museli některé pozice zrušit, snížit investice a omezit provoz – v pondělí máme zavřeno. Snažíme se letošní rok přežít tak, aby to návštěvník co nejméně pocítil, ale plány, které jsme si dali, nepůjdou moc rychle. Jsme obecně prospěšná společnost a o prospěšnosti musíme instituce přesvědčit. Náš roční rozpočet je 117 milionů korun a drahá je vzdělávací složka. Máme-li být vzdělávací institucí, nebytně potřebujeme partnera. Nejhorší scénář je, že bychom se stali víkendovým zábavním parkem.