Pouť na Doubravce, která v současné době probíhá, má tak říkajíc pod palcem. Ovšem za spokojenými dětmi na kolotočích stojí obrovská dřina. Pracovníci na pouti mají plné ruce mozolů od namáhavé ruční práce. Akce pro ně totiž začíná podstatně dříve. A Vlastimil Lagron na vše dohlíží.

Vaše rodina se tomuto řemeslu věnuje již delší dobu, mám pravdu? 

Naše jméno se zde objevuje po bitvě na Bílé hoře. Náš prapředek byl zřejmě zchudlý francouzský šlechtic, který tady bojoval. Jmenoval se De La Crone a to se počeštilo na Lagron. Seznámil se s umělci, kteří hráli po zámcích a tak jsme se dostali do světa.

Chcete říct, že se v tomto prostředí člověk často pohybuje odmala?
Když se má toto dělat pořádně, tak se v tom musíš narodit. Bez toho to nejde. Prožíváš s rodiči dobré i zlé a to je krásné na světských rodech. Jsou to šikovný, schopný a inteligentní lidi a neutečou od toho. To máš v srdci. Rozdáváš lidem a dětem radost, ale taky za ně ručíš. O penězích nikdy tenhle život nebyl. Kdo chtěl peníze, tak za každý doby, a teď zvlášť, si našel jiný zdroj příjmů. Světský člověk není jinde šťastný. Nebo jen napůl. Když to vezmu na sebe, tak nejezdím skoro dvacet let, ale nedokážu to ze sebe vyhnat, organizuju to, starám se o to. Těší mě to, trápí mě to, má to dobré chvíle, ale i špatné. Ale pořád to mám v srdci.

Opravdu se toho nejde zbavit?
Z vašeho pohledu se to těžko chápe, ale jak se začneš batolit, když začneš vnímat, tak zažíváš cestování, zmatek když se bourá a chvátá na další štaci, přejíždí se. Ale pak, když je vše v pořádku postaveno a funguje, tak dáváš radost dětem. Vezmi si třeba střelnici – víš, kolik znám dvojic, které se na pouti seznámily? Jsou lidé, které si pamatuju doteď. On jí vystřelil papírovou růžičku a už se jim to stalo osudným. Doteď na to vzpomínají a dělají si z toho legraci. Ale jinak je to řehole.

Jak náročné jsou přípravy na pouť?

Záleží, zda máme na místě dojednanou dlouhodobou smlouvu a to se pak doladí jen termín. Upřesní se počet atrakcí podle požadavku zákazníků. Dalším důležitým faktorem je počasí. Dřeš se, honíš se a pak prší a není z toho nic. Je to v nejistotě od samého počátku, protože pouť je sezonní záležitost. Na vesnicích stačí, že tam zemře oblíbený či vlivný člověk, a je po pouti. Pak se nedělá ani zábava. A o tom to také ale je – aby si člověk vážil druhého.



Jaký je rozdíl mezi poutí dříve a dnes?
Pouť byla vždy malá veselka. Pozvali se příbuzní, známí a kamarádí a dobře se najedli, napili, šli na atrakce a na zábavu. Zkrátka si to užili. Teď mám ten pocit, že lidé jsou mezi sebou rozhádaní, takže se ani nevyhledávají. Zajímalo by mě, kolik mladých žen dokáže upéct pořádný pouťový koláč. Mraky lidí je kupuje radši v obchodě. A pak se diví, že je vše drahé. Je to i o pohodlí. Před pětadvaceti lety jezdili lidé ke známým na pouť. Dneska přijde víkend a lidé jedou na chaty nebo na chalupy, učmudí si buřta a tak slaví pouť.

Nedávno jsem viděl film Okresní přebor, kde kolotočáře obviňují z krádeží. Jak se na tuto problematiku díváte vy?
V tom filmu jsme si zahráli my. Ale nesetkáváme se s tím. Lidé nás většinou znají, jezdíme na stejné štace dlouhou dobu. Takže není problém. To byl jen scénář, ke kterému jsem měl však výhrady.



Jaké konkrétní námitky jste měl ke scénáři? Vyskytovaly se v něm nějaké nepřesnosti a fámy?
Například ta světská holka Terezka měla první den celou hlavu úplně modrou. Jako strašidlo, že by se jí báli i špačci. Naše děvčata se takhle neupravují. V jiné scéně měl žárlivý kolotočář zbít nápadníka Terezky baseballovou pálkou. Takhle to u nás v žádném případě nechodí. Přitom o panu režisérovi říkají, že je druhý Miloš Forman. Jeho filmy jsou ze života. Mám pocit, že to, co se nedostalo do filmu, bylo často lepší než to, co tam je. Hlavně ten snímek vyzněl trochu jinak, než měl. Byla to tragikomedie.

V čem vidíte hlavní problém konání poutí?
Především v malé podpoře měst a obcí. Pokud chtějí tradici udržet, tak by malá podpora neuškodila. Nikdo do nás neinvestuje ani korunu, přesto je pouť nejnavštěvovanější kulturní akcí. Kdyby nám snížili poplatky z místa, tak by vstupné šlo dolů. Pomohlo by i zařazení poutě do kulturního dotačního programu. Samozřejmě mají kluci tendence zvedat ceny, ale jsou určitá meze.

Jaká je podle vás ona hranice a co vše se na ní a na cenách podepisuje?
Nemohou být ceny jako v Praze, tady mají lidé menší platy a nevydělávají jako tam. Musíme poutě budovat, a ne likvidovat. A být rozumní. To by si lidé měli považovat. Je třeba si uvědomit, že provozovatelé poutí a atrakcí mají stejné povinnosti jako každý podnikatel. Musí si hradit technické prohlídky vozidel, udržovat atrakce, platit silniční daň, mít své zaměstnance, energii, naftu a řadu dalších věcí. Sezona trvá jen šest a půl měsíce. A když podpora ze strany státu není, tak se musí snažit alespoň města a obce. Když lidé nechodí, tak nevyděláváme. A dřiny a odpovědnosti co za tím je. Pouť musí vždycky v pátek otevírat, i kdyby čert na koze rajtoval.