Plzeňská Škodovka, svého času jeden z největších strojírenských podniků v Evropě, zaměstnávala převážně Kubánce. „Pracovali u nás od šedesátých let. Nebyly s nimi problémy, dělali na soustruhu a byli úžasně pracovití,“ říká bývalý technický ředitel závodu Těžké strojírenství Josef Chval. Kubánská komunita se soustřeďovala na Borech v ubytovnách. „Měli i zajištěnou stravu, vedlo se jim dobře. Z východního bloku jsem v Plzni potkával také Vietnamce; tehdy zde studovali na strojní fakultě. Byli perfektními studenty všechny předměty zvládali levou zadní. Po absolvování školy se zase vrátili zpět,“ dodává Chval.

Vietnamci pracovali také v klatovské drůbežárně. Vzpomíná na ně i Růžena Kalistová, která je této firmě věrná už čtyřicet let. „Nastoupila jsem v roce 1979 a první skupinka přišla zhruba pět let poté. Na začátku jich byly dvě až tři desítky. Zůstávali u nás ve firmě asi půl roku a pak se buď vrátili do vlasti a vystřídal je někdo jiný, nebo si pobyt prodloužili,“ uvedla. Byli podle ní pracovití, nevyvolávali konflikty a navíc se s nimi obchodovalo. „Oni kupovali jízdní kola a posílali je domů v obrovských bednách. My od nich nakupovali šátky, digitální hodinky a kosmetiku. Vše levně,“ dodala. Vietnamci v klatovském Drůbežářském závodu pracují i v současnosti.

Na Rokycansku se početná skupina Kubánců usadila v Hrádku. Pracovali v tamních železárnách. Do některých se zahleděla místní děvčata. Proto se tam ještě dnes vyskytují jména Antonio či Fidel. Přímo v Rokycanech pracovali Vietnamci ve Favoritu.

Na Tachovsku se pracovníků cizí národnosti příliš mnoho nevyskytovalo. „Na statku v Kurojedech, který byl součástí státních statků a dnes je přestavěný na domov pro seniory, pracoval v 80. letech vietnamský manželský pár. Pán jezdil s traktorem a paní pracovala v kuchyni. Pro ostatní to bylo tehdy hodně exotické, než si zvykli,“ sdělila pamětnice z bývalého statku.

Martin Prošek je rodákem z Teplic, ale Plzeňsko si zamiloval
Snaha o zjednodušení češtiny je naivní, míní jazykovědec