Taková blízkost má však své výhody i nevýhody. „Sice jsem v práci i doma hned, ale měla jsem dlouho problém přepnout mezi prací a soukromím,“ říká Plzeňanka.

Přílišné sepětí nakonec vyřešila převlékáním, přesto byste ji v typickém doktorském plášti hledali marně. Bílá barva je prý nepraktická. „Na zemi jsem dost často a zvířata takhle alespoň nemají pocit ohrožení. Mám ráda tmavé pohodlné oblečení, takže se mě dokonce občas majitelé ptají, jestli jsem vůbec doktorka,“ směje se sympatická veterinářka.

V ordinaci U Tří voříšků se nyní střídá s kolegyní Kateřinou Tatíčkovou, kvůli rodině pracuje zejména dopoledne. „Ráno sem vždycky dobíhám s krabicemi s léky, které je třeba vybalit a ocenit. Zapnu rádio, počítač a postavím si vodu na čaj,“ popisuje svůj ranní rituál Caltová. A krátce po otevření už se začnou trousit první pacienti. Kromě psů, koček, králíků a morčat sem majitelé přináší také potkany, želvy nebo leguány.

A rozhodně tu neplatí, že je návštěva veterináře pro zvířata traumatem. „Dobrá polovička z nich se tu vůbec nebojí, někteří se sem vyloženě těší,“ říká s hrdostí Caltová. Na některé zvířecí pacienty vzpomíná i po letech, jiné by tu raději ani neviděla. „Třeba pavouky nemusím. Naštěstí jejich majitelé většinou volají předem. A to je pak rovnou směruji na kolegu.“

Maskot s kšírami

Ani když přijde do ordinace velký pes, nemá milovnice zvířat strach. „Většinou komunikuji raději se zvířaty, s jejich páníčky to bývá občas těžké,“ podotýká Caltová. Nejčastěji sem míří majitelé psů. Největším pacientem byl zhruba stokilový anglický mastif. „Měl panickou hrůzu z dlaždiček, takže byl do ordinace spíš vcouván. Také mi v paměti utkvěl leguán. Byl velký jako jezevčík a měl kšíry a vodítko. A byl to maskot fotbalového týmu,“ vzpomíná na nezvyklé pacienty Plzeňanka, která původně začínala na klinice v Lobzích. Soukromou ordinaci si otevřela před třinácti lety.

Zpočátku sem za ní ráda chodila i její starší dcera Markétka, v matčiných stopách ale nepůjde. „Asi ji to odradilo a teď chce být psycholožkou,“ prozrazuje Caltová, která má nad svým ´úředním´ stolem několik dětských kreseb. Některé jsou od mladší dcerky Majdy, jiné od dětí, které doprovází své mazlíky na vyšetření. Drobné pozornosti zdobí i poličky, často jde o dárky od klientů nebo osobní vzpomínky. Pod encyklopediemi a odbornými knihami se police jen prohýbají. „Neobejdu se bez nich, knížky k životu prostě potřebuji,“ přiznává veterinářka.

Vyšetřovací stůl místnost opticky rozděluje a druhá polovina ordinace působí čistě pracovně. Lednice s lahvičkami a ampulkami, krabice s gumovými rukavicemi, skříňky s lékařskými nástroji, váha, umyvadlo a otevřené dveře vedoucí na operační sál. Ale kromě toho také police se speciálními granulemi.

Zvěřinec i doma

Dagmar Caltová má malý zvěřinec i doma – chová kočky, dva psy, šest osmáků, králíka, rybičky, a dokonce šneka s poetickým jménem Puntíček. Není to žádný drobeček, jeho ulita měří víc než deset centimetrů. „Teď jsem se dočetla, že jsou to společenská zvířata, takže mu asi pořídíme kamaráda.“

Dopočítat se, kolik tu pobíhá koček, je téměř nadlidský úkol. „Trvale máme jednu, přes zimu je jich tu ale šest. A jedna je putovní a patří k veterině,“ vysvětluje Caltová. Jak je to možné? Snadno. Její panička ji nechala v ordinaci, že si ji za týden vyzvedne. Už však nikdy nepřišla.

Slovanská ordinace U Tří voříšků vznikla v místě, kde byla dříve cukrárna, dokonce i dřevěné obložení zůstalo. Tam, kde se dříve připravovalo jídlo, je dnes operační sál. A kde se vzal neobvyklý název? „Měli jsme tři pejsky nejasného původu, takže proto. Jediný, komu se jméno nelíbilo, byla moje maminka – prý je moc dětinské. Loni nám umřel poslední zakládající člen ordinace,“ připomněla Caltová.