Plzeňské pivo přišlo z Bavorska

close Josef Groll zoom_in Josef Groll

Narodil se: 21. 8. 1813
ve Vilshofenu an der Donau
(+22. 10. 1887)
Kariéra: bavorský sládek, tvůrce piva plzeňského typu
Největší úspěchy: první várka piva plzeňského typu, nejrozšířenějšího piva na světě
Rodina: otec měl rodinný pivovar

Plzeň? Pivo! Jen málokteré město je tak spojeno s jedním konkrétním produktem, který je proslavil doslova po celém světě. Plzeň takové štěstí má, ačkoliv se často zapomíná, že toho může nabídnout ještě více.

Přitom plzeňské pivo by nejspíše neexistovalo nebýt bavorského sládka Josefa Grolla. Tedy – ono by existovalo, ale pravděpodobně by nebylo takové, jaké známe dnes.

Groll se narodil ve tři hodiny jízdy vzdáleném Vilshofenu nedaleko známějšího Pasova. K tomu, aby vařil pivo, měl ty nejlepší předpoklady, neboť otec provozoval rodinný pivovar a Josef ho při práci pozoroval. Pivovarnictví se pak učil ještě v Mnichově a ve Vídni, ale chtělo to trpělivost zejména ze strany učitelů. Groll prý byl hrubý, tvrdohlavý, umíněný…

Jenže Grollova povaha (spolu s jeho zkušenostmi) dala 5. října roku 1842 vzniknout pivu plzeňského typu. V Plzni se do té doby vařily převážně dva druhy piva – bílé z pšeničného sladu a tmavé podle bavorské receptury. Když si ale Josefa Grolla pro nově postavený pivovar vyhlédl právovárečník Martin Stelzer, začala se psát historie. Groll prý navzdory osvědčeným postupům udělal záměrnou chybu a vařil sice podkvasené bavorské pivo, ovšem z českých surovin.

Josef Groll se po třech letech vrátil zpět do Bavorska, ale jeho pivo se pije dodnes.

Rytíř dal práci tisícovkám lidí

close Emil Škoda zoom_in Emil škoda

Narodil se: 18. 11. 1839 v Plzni (+8. 8. 1900 v Selzthalu)
Kariéra: rakousko-uherský technik a velkopodnikatel
Největší úspěchy: zakladatel největší strojírenské továrny Škoda
Rodina: otec František byl krajský lékař a plzeňský měšťan

Když se v srpnu roku 1900 Plzeňané dozvěděli, že ve vlaku ve štýrském Selzthalu zemřel Emil Škoda, město prý doslova oněmělo. Jeho pohřeb pak byl obrovskou událostí nejen pro západ Čech. Lidé dobře věděli, o koho v ten den přišli.

Emil rytíř Škoda se narodil do pracovité rodiny. Děd byl kovářem a zaměstnával dvaadvacet lidí, otec byl významným plzeňským měšťanem, krajským lékařem i poslancem říšského sněmu.

Mladý Škoda po absolvování chebského gymnázia studoval v Praze strojní inženýrství a v odborném vzdělávání pak pokračoval v Karlsruhe. Po studiích přišlo na řadu cestování, ovšem s cílem poznat světový průmysl. Škoda se kromě sousedního Pruska dostal do Spojených států amerických, Francie či Anglie. Bylo mu pětadvacet let, když vypukla prusko-rakouská válka a on se z Pruska musel coby potenciální nepřítel vrátit domů.

Tehdy to začalo. V plzeňské strojírně hraběte Valdštejna – Vartenberka začal pracovat jako vrchní inženýr, tři roky poté ji od hraběte koupil a začal modernizovat. Podnik původně s třiatřiceti dělníky dal práci více než čtyřem tisícům lidí. Prozíravý Škoda vsadil na výrobu zbraní (továrna patřila k největším v Evropě) i mechanismů pro cukrovary, pivovary, doly nebo hutě a sčítal úspěchy.

V roce 1899 vznikla akciová společnost Škodovy závody. Příští rok Škoda zemřel.

Plzeňská polovina legendy Z+H

close Miroslav Zikmund zoom_in Miroslav Zikmund

Narodil se: 14. 2. 1919 v Plzni
Kariéra: cestovatel, spisovatel, dokumentarista
Největší úspěchy: výpravy
do Afriky, Jižní Ameriky, Asie
a Oceánie s Jiřím Hanzelkou
Rodina: manželství s pěvkyní Evou nevydrželo, žije s dlouhodobou partnerkou

Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka, bezesporu legendární dvojice cestovatelů si zaslouží obdiv za to, co dokázala a s čím se musela poprat. Polovina té dvojice se narodila v roce 1919 v Plzni.

Otec Miroslava Zikmunda byl strojvůdcem, matka byla v domácnosti a právě díky ní se budoucí cestovatel naučil samostatnosti a trpělivosti. Cestoval odmalička, například v 17 letech byl s bratrem na Podkarpatské Rusi. Při studiu Vysoké školy obchodní se seznámil s Jiřím Hanzelkou a začali spřádat plány.

Jejich studia přerušila druhá světová válka, plánování jejich cest naštěstí ne.

V roce 1946 začali oba pracovat v Tatře, a zatímco na cestu kolem světa byli co do jazykových i zeměpisných znalostí dobře vybaveni, automobil, což měla být právě tatrovka, se jim od nedůvěřivého vedení dlouho sehnat nedařilo. Nakonec zabral argument, že budou při svých cestách dělat automobilce reklamu. A také ji dělali.

V letech 1947 – 1950 podnikli v kabině Tatry 87 cestu do Afriky a Jižní Ameriky, cestou vysílali pro rozhlas, fotografovali, sbírali materiál pro knihy. Druhá cesta v upravených náklaďácích Tatra 805 Zikmunda s Hanzelkou v letech 1959 – 1964 zavedla do Asie a Oceánie. Získali věhlas, který ale přestal růst v roce 1969. Miroslav Zikmund se přidal k reformním komunistům, za což dostal zákaz publikovat a z veřejného života zmizel.

Málo známý tvůrce naší vlajky

close Jaroslav Kursa zoom_in Jaroslav Kursa

Narodil se: 12. 10. 1875 v Blovicích (+12. 6. 1950 v Praze)
Kariéra: Pracovník archivu Ministerstva vnitra v Praze, veřejnosti delší dobu téměř neznámý
Největší úspěchy: vytvoření československé státní vlajky
Rodina: pocházel z učitelské rodiny

Jaroslav Kursa patří k těm nejméně známým osobnostem naší ankety. Neprávem. Počinem, díky němuž se mezi vybranou společnost ostatních velikánů dostal, totiž není nic menšího než československá státní vlajka.

Kursa se narodil v roce 1875 v jihoplzeňských Blovicích. Vyrůstal v učitelské rodině, vystudoval gymnázium, po němž se věnoval studiu moderní filologie a historie. Později také on sám vyučoval. Většinu života ovšem strávil v archivu Ministerstva vnitra, později v archivu Ústavu matice školské.

Díky hlubokým znalostem byl Kursa expertem na státní symboly, obzvláště heraldika byla jeho velkým koníčkem.

V letech 1919 – 1920 zasedl spolu s dalšími kolegy v komisi pro státní symboly. V roce 1919 přinesl Kursa návrh československé vlajky. Detailně propracovaný prapor s modrým klínem (jeho historickou předlohu prý našel ve středověkém erbu vladyků z Letné na Pelhřimovsku) přijalo Národní shromáždění jako státní symbol v roce 1920.

Kursa za návrh dostal 4000 korun, autorství mu ovšem bylo upíráno. V době soutěže se ve Vídni účastnil jednání o rozdělení majetku bývalého Rakousko – Uherska a akademický malíř Jaroslav Jareš, jiný člen znakové komise, prohlásil jeho návrh za vlastní.

Jaroslav Kursa zemřel v anonymitě a bez potomků. Rodné Blovice jej připomínají pamětní deskou od roku 2005.

Renesanční mecenáš z Přeštic

close Josef Hlávka zoom_in Josef Hlávka

Narodil se: 15. 2. 1831 v Přešticích (+ 11. 3. 1908 v Praze)
Kariéra: architekt, mecenáš, podnikatel a politik
Největší úspěchy: zakladatel nadace Nadání Josefa, Marie
a Zdenky Hlávkových
Rodina: dvakrát ženatý (ženy Marie a Zdenka), bezdětný

O Josefu Hlávkovi lze bez nadsázky tvrdit, že byl renesančním člověk. Nejen že ho zajímaly snad všechny obory umění a vzdělávání, on je také nadšeně podporoval. Jeho odkaz žije prostřednictvím nadace Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových dodnes.

Hlávka se narodil v Přešticích, studoval gymnázium v Klatovech, Kolíně i pražskou stavovskou reálku, protože se zajímal o architekturu, studoval také pražskou polytechniku a vídeňskou Akademii výtvarných umění. Aby měl na studium, pracoval na stavbách nejprve jako zednický učeň, nakonec jako ředitel kanceláře. Namísto architekta se stal stavebním podnikatelem a vydobyl si velmi dobrou pověst.

Roku 1866 Hlávka pro ovdovělou matku zakoupil a přestavěl zámek v Lužanech nedaleko Přeštic, který se později stal jeho sídlem. V rámci mecenášských aktivit podporoval kulturu a vzdělanost českého národa. V Praze vznikla Hlávkova kolej pro chudé studenty shánějící bydlení, Hlávka hradil i první kompletní překlad Shakespearova díla.

V roce 1862 se oženil s Marií Čermákovou, s níž žil dvacet let, než zemřela. Jeho druhou ženu Zdenku Havelkovou mu představil Antonín Dvořák. S žádnou z manželek Hlávka neměl děti, ale jejich jméno spolu s tím jeho nese poslední vůlí posmrtně založená a dodnes fungující nadace, které odkázal svůj majetek.

Matka lidických dětí i koruny

close Marie Uchytilová-Kučová zoom_in Marie Uchytilová – Kučová

Narodila se: 17. 1. 1924 v Kralovicích (+16. 11. 1989 v Praze)
Kariéra: akademická sochařka
Největší úspěchy: památník
v Lidicích, návrh československé korunové mince
Rodina: manžel, sochař Jiří Václav Hampl

Dvaaosmdesát soch lidických dětí zabitých v likvidačním táboře v polském Chelmnu vytvářela Marie Uchytilová – Kučová, rodačka ze severoplzeňských Kralovic, spolu s manželem do samého konce svého života. Finální podoby svého životního díla se bohužel nedočkala.

Budoucí akademická sochařka přišla na svět jako dcera berního úředníka. K oboru se dostala přes pražskou Akademii výtvarných umění, kde jí potřebné základy dal proslulý sochař, řezbář a medailér Otakar Španiel.

Uchytilová pak osmnáct let vyučovala další budoucí sochaře a stejně jako její profesor měla i ona skvělou pověst.

V roce 1956 zvítězila s návrhem československé jednokorunové mince s dívkou sázející lípu na rubové straně. Mince zůstaly v oběhu přes třicet let.

Na pomníku lidických děti začala sochařka pracovat koncem šedesátých let z vlastních pohnutek. Protiválečné tematice se věnovala už dříve. S manželem Jiřím Václavem Hamplem vymodelovali jednu sochu dítěte po druhé, v listopadu 1989 však Uchytilová zemřela. Její muž chtěl její sen v podobě bronzového sousoší v Lidicích splnit a díky sponzorským příspěvkům se to podařilo. První sochy byly odhaleny v roce 1995, poslední v roce 2000. Repliku sousoší Hampl věnoval rodnému městu své ženy. Vidět ji můžete v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici.