„Sloužil jsem u Domažlic. Ráno jednadvacátého srpna nás vzbudil poplach, sbalili jsme si plnou polní a odvezli nás do lesa,“ vzpomíná. „Dostali jsme jasný rozkaz, nikdo o nás nesmí vědět,“ říká a dodává, že tato příhoda ukazuje, že ani vedení armády nevědělo jasně, co se bude dít a zda náhodou tehdejší Československá armáda nebude svou republiky bránit. „Byli jsme tehdy odhodlaní bojovat,“ upozorňuje.
Po pár dnech vojáci pobyt v lese ukončili a mohli se vrátit do kasáren. Otava pak v září dostal několik dní dovolené a tady začíná druhá část jeho vzpomínek: „Odjel jsem k rodičům, kteří tehdy bydleli v Malesicích. Jednoho dne jsem se vypravil za kamarádem do Chotíkova.“
Na cestě u něj zastavil ruský gazík. Jeho osádka právě rozvážela propagační česky psané noviny, v nichž okupanti vysvětlovali, jak moc nám ´pomáhají´. Vojáci mladému muži tiskovinu podali a požadovali po něm, aby jim z ní předčítal. „Učinil jsem tak, a oni odjeli. Dostal jsem pak strašný vztek a všechny noviny, které byly poházené u cesty, jsem roztrhal a odhodil,“ pokračuje ve vyprávění. „Jenže pak mi došlo, že to zavání velkým průšvihem, poslední pohozené noviny jsem nezničil a schoval si je pod triko.“
To se ukázalo jako velmi prozíravé. Za chvíli jej totiž dojel ruský gazík a vyskákali z něj rozčilení vojáci. Přiložili mu pistoli k hlavě a odjistili ji. Tušil, co po něm chtějí, a tak jim ukázal ony neponičené noviny. Vojáci odjeli. „Měl jsem strach, výraz, jaký měl voják s pistolí v obličeji, se nedá popsat, vycítil jsem z něj, že by mu nedělalo žádné problémy zmáčknout spoušť,“ říká dnes už klidně.
