Nejistě stojí na rozklepaných nohou, má rozpálené tváře a zimnici po celém těle a v poslední vteřině, kdy už je kontakt s publikem nevyhnutelný, má sto chutí se otočit a po anglicku zmizet.

Vím to moc dobře, ve středu odpoledne jsem si roli uvaděčky vyzkoušela v nákupním středisku Plaza, kde jsem uváděla pohádku o princeznách, kterou tu dětem sehrálo občanské sdružení Elements.

Před improvizovaným jevištěm se dávno před začátkem usadil hrozen dětí s rodiči, v kavárně se hosté cpali dortíky a kolem se zastavovali nakupující z okolních obchůdků. Peklo. Teď mám jako před ty všechny vylézt a začít mluvit? Co když ze mě nic nevypadne nebo v horším případě řeknu nějakou kravinu? Kolegyně Míša Kunešová, ostřílená divadelnice, je už za mnou připravená v divadelním kostýmu. „Tak padej, prostě děti přivítej a zeptej se jich, jaké mají rády pohádky. Neboj, za chvilku tě zachráním,“ postrkuje mě před nedočkavé diváky. Dobře, jdu. Vidím zvědavé i netrpělivé dětské obličejíky. I beze slov se ptají, proč se rovnou nehraje a co to je za divné novoty.

„Dobrý den, děti. Vítám vás na dnešním představení. Máte vůbec rády pohádky?“ zkouším navázat kontakt a v davu zahlédnu udivenou tvář spolužáka ze základní školy i kolegyni ze svého prvního zaměstnání. Nehodlám se tím zneklidnit. Děti naštěstí reagují. „Ano, máme. Nejradši tu o perníkové chaloupce,“ odpovídá důležitě holčička v první řadě. A přidávají se další. Dozvídám se, že se nerady bojí a milují princezny. Klidně bych pohádkovou debatu s nimi rozvedla. Jenže na dlouhé řeči není čas. Herečky z Jezírka převlečené za princezny už za mnou netrpělivě podupávají.

Loučím se a dělám jim místo. Když se za jevištěm ohlédnu, nestačím se divit. Kolegyně Míša, která ještě před půlhodinou řešila u redakčního telefonu aféry právnické fakulty a vypadala neskutečně unaveně, jen září. V kostýmu je z ní někdo úplně jiný. Děti se smějí a pohotově reagují na narážky, které je mají vtáhnout do děje.

„A že jsi skončila u ochotníků?“ ptá se spolužák, který se ke mně připojí. Rozesměju se taky.