Když se s takovou otázkou obrátím na majitelku pohřební služby v Nýřanech Hanu Vanišovou, zavrtí hlavou. Na uživení to stačí, ale pokud se po dnešku rozhodnete provozovat pohřební službu, rozhodně nezbohatnete. Přesto přijímám pozvání, abych nakoukl pod pokličku řemesla, o kterém se příliš nemluví, a usedám do kanceláře sloužící pro objednávání a sjednávání pohřbů.

Zpopelníme vás tak, jak jste

„Při téhle profesi jste jeden z prvních, kdo s pozůstalými přijde do kontaktu, a na to je třeba myslet,“ říká žena, která v oboru pracuje už více než dvacet let. Pozůstalí jsou často myšlenkami úplně jinde, a je proto zapotřebí s nimi ne– ustále mluvit, mluvit a mluvit,“ dodává. „Jakmile dostanete zprávu, že někdo zemřel a lékař konstatuje smrt, dojedete pro tělo a převezete ho do našeho chladicího boxu,“ říká Vanišová a já se modlím, aby taková chvíle nenastala dříve, než stihnu odjet zpátky do redakce. „Tělo tu u nás pak čeká na obřad a mezitím se upravuje,“ vysvětluje. Dávám k dobru často vyprávěnou pověru, že vousy a vlasy rostou ještě pár hodin po smrti. „To není zase taková pověra,“ kroutí Vanišová hlavou. „Buňkám v lidském těle trvá asi 48 hodin, než kompletně odumřou. Po tuto dobu skutečně ještě nehty, vlasy i vousy mohou růst a to je také důvod, proč se tělo neupravuje bezprostředně poté, co ho k nám přivezeme,“ dodává. Společně s oblečením se tak děje zpravidla až den před plánovaným obřadem. Namítám, že kdyby mě někdo pohřbil v obleku, rozhodně bych se v hrobě hrůzou obrátil. „To už dneska není třeba,“ odpovídá s úsměvem Vanišová, „klidně vás zpopelníme tak, jak jste, jenom se budete muset zout.“ Pravidla totiž stanovují, že tělo nesmí do kremace přijít v botách. Polykám naprázdno a odjíždíme pár set metrů k místnímu hřbitovu, kde se kromě přípravny mrtvých nachází i chladicí box pro uchovávání těl.

Rakve jsou také v nadměrné velikosti

Paní Hana pákou otevírá dveře připomínající sejf. „Jestli se nebojíte, můžete klidně dovnitř,“ pobízí mě s úsměvem. Vcházím do vykachličkované místnosti. Teploměr ukazuje rovných šest stupňů a já okukuji dvě přistavené rakve. Líčit mrtvoly mě asi nenechají, tak si alespoň zkusím přesunout pár rakví, říkám si a opírám se do vozíku. Je to, jako bych před sebou strkal vagon s uhlím. „Není to vždycky úplně snadné,“ říká Vanišová. „Občas se nám stane, že zemře někdo, kdo se s ohledem na své tělesné proporce do běžné rakve prostě nevejde. Dnes už naštěstí není problém objednat stejně jako oblečení i rakev v nadměrné velikosti. „Přizvedávám víko truhly a sleduji výsledek práce jejich zaměstnanců. Žena v rakvi vypadá skutečně na první pohled jako živá. Těch, kdo se chtějí s nebožtíkem rozloučit nad otevřenou rakví nebo ho pohřbít do země, prý ale poslední dobou ubývá. Svoji roli hraje i ekonomický faktor. Zatímco nejlevnější pohřeb žehem vyjde zhruba na sedm tisíc korun, rozloučení na hřbitově s kapelou a farářem stojí asi pětkrát tolik.

Následníky už si vychovávám

Hana Vanišová buduje rodinný podnik už od počátku devadesátých let. Dnes už prý není zrovna snadné s takovou živností začít. „Kromě odpovídajících a hygienou schválených prostor musíte mít koncesní listinu a v neposlední řadě už je dnes vyžadována i pohřebnická škola, která je jediná v republice. Dříve se absolvovaly specializované kurzy v Hradci Králové, dnes si musí budoucí ´havrani´ udělat maturitu na speciální škole,“ vysvětluje. Potřebné vzdělání proto absolvovaly i děti paní Vanišové.

„Dcera mi pomáhá už několik let, syn se věnuje úpravám těl a jejich přípravě na obřady. Jejich okolí už prý profesi, kterou se zabývají, bere poměrně normálně. „Dříve to tak jednoduché nebylo. Vzpomínám si, že hlavně počátkem devadesátých let se děti styděly, když jsem je třeba chtěla ráno odvézt pohřebákem na vlak. Než prý takovou ostudu, to radši půjdou pěšky,“ směje se Vanišová.