Sedím totiž v kuchyňce plzeňského útulku pro kočky, který sídlí na Bručné, a ten, kdo mne upřeně pozoruje je veliký britský kocour s poněkud nevyhraněnou povahou. Za chvíli se mi sice motá kolem nohou, tře se o ně a vrní slastí, ale já stále slyším slova: Raději na něj nesahejte. Často se z ničeho nic naštve, a skoro nic není nebezpečnější než rozzuřená kočka…“

Fasuji kbelík, hadr, koště a pár rad

Kočičí útulek jsem tentokrát navštívila proto, abych si díky našemu seriálu s názvem V kůži vyzkoušela práci lidí, kteří se tu o opuštěná a často i zraněná zvířata obětavě starají. Vítá mne Helena Straková, místopředsedkyně spolku Kočka mezi lidmi, který útulek provozuje. A hned na začátek mne upozorňuje, že práce, kterou jsem si vybrala vůbec není jen o „hlazení krásných koťátek“ a velmi často také není voňavá. Ještěže mám průpravu od našich dvou koček, které si nás před léty vybraly a přišly k nám bydlet. V prvním patře se mne ujímá další z Helen, tentokrát Helena Bambasová, která tu pracuje jako uklízečka. Dostávám pár rad, například opatrně otevírat a zavírat dveře jednotlivých místností, aby kočky neutekly. Pak už vyfasuji kbelík s vodou a desinfekcí, hadr, koště a speciální děrovanou lopatičku na kočičí bobky. Na starost dostávám prý jeden z těch lepších pokojů, otevírám dveře a říkám: „Ahoj, holky!“

Kristýna je typický záškodník

Část čtyřnohého osazenstva se na mne s nadšením vrhá a očekává hlazení. Nedůvěřivci jen situaci z dálky pozorují. Jedna z nejmenších kočiček, jak se později dozvídám, jménem Kristýna předvádí jakýsi uvítací taneček. Hladím ji, ale když pohladím další kočku, Kristýna se urazí, začne bručet, vrčet a nakonec mne zkusmo sekne drápkem do boty. Je čas začít s úklidem, z kočičích záchodů, což jsou v podstatě misky naplněné granulemi pohlcujícími vlhkost a pach vybírám lopatičkou kočičí bobky. Snažím se však z lina seškrabat i ty, které vznikly, když se kočičky zkrátka nestrefily. Pak následuje zametání a nakonec celý pokoj pořádně vytřu. Přináším kočkám vodu a suché krmení a začínají se ke mně přibližovat i ti největší nedůvěřivci. Když přidán i voňavou konzervu, jsem jejich největší kamarádka. Cpe se i uražená Kristýna, ale nakonec mi proklouzne dveřmi a zdrhne na chodbu. Číhá na mne u koupelny a odmítá mne do ní pustit, bručí , ječí a seká po mě drápky, říkám: Neblbni, ostatní potřebují napít, ale asi ji nepřesvědčím Paní Bambasová se směje. No jo Kristýna, takhle se vždycky chová když se bojí. Začne prskat a vřískat a napadne i větší kočky. U tech jí to prochází, tak to holt zkouší i na lidi.

Pokoj plný pořádně divokých koček

Společně pak uklízíme další pokoje. V jednom žijí kočky odebrané paní, která se o ne vůbec nestarala. Teď už jsou to zrzavé krasavice se zářícíma očima, ale nedají se vůbec pohladit, hned se brání zuby i drápky. Ostražitě nás při úklidu pozorují a pro jistotu sedí až nahoře na okně, které se jim podařilo i pokálet. Přibližovat se k jejich rozhledně příliš blízko není bezpečné, a tak se prý úklid dokončí až si vyberou jiný úkryt. Vyklidily jsme s paní Bambasovou desítky záchodů, vytřely pět mísností a všechny jejich obyvatele nakrmily Mám toho docela dost .

Rezáček bez nohy

Poslední v pořadí je nemocnice. Jsou tu kočky, které srazilo auto, nebo ty, o které se jejich pán nestaral nebo je vyhodil na ulici. Je tu třeba Rezáček, který vběhl pod auto a musela mu být amputována zadní noha. Jeho hendikep mu ale vůbec nevadí, rád se tulí a vyžaduje pozornost. Je tu i další kocour, který málem přišel o oko. Ještě včera nežral a byl úplně apatický. Dnes ale zbaštil plnou misku a tak se ze svého zranění asi vylíže. Většinu z těchto koček přiváží speciální jednotka městských strážníků. Helena Straková tak má pohotovostve dne i v noci. Nalezené kočky totiž musí osobně převzít, popřípadě je dopravit do ordinace veterináře, v tomto případě Miroslava Svatoše. Ale dnes je překvapivě klid.

Ještě je třeba uklidit novou venkovní voliéru. Tady jsou umístěny kočky po porodu a jejich koťata. Pak si s Helenou Strakovou sedneme ke kafi a povídáme. Dozvídám se, že v poslední době opuštěných koček stále přibývá a zájemců o ně dorazí do útulku jen velmi málo. I takhle se zřejmě projevuje krize…