Je tedy pravda, že svým příchodem na desátou hodinu dopolední do Domova pro seniory sv. Jiří jsem se vyhnula rannímu koupání, výměně plen a spoustě dalších činností. Přesto se mi kdesi v žaludku usídlil svíravý pocit, jaký člověk mívá, když nastupuje poprvé do nové práce. Tak vykročit pravou a fuj, fuj, fuj, ať tu pečovatelku zvládnu a hlavně ať to klienti vydrží!

Hlásím s u ředitelky domova a od provozního dostávám vlastní klíček od šatny, bílo červené oblečení, které na mě trochu plandá a také školení bezpečnosti práce. Odcházím s ním do sesterny, kde čekám na práci. Přidělili mě k pečovatelce Romaně, což je, jak později zjišťuji strašně milá a příjemná holka. Roznášíme spolu po pokojích čaj a vidím, že abych tak jednoduchou činnost mohla dělat úplně sama, musela bych tu strávit minimálně týden. Jeden klient má čaj sladký, druhý hořký, někdo pije jen vodu a někdo chce jen čtvrt termosky. Po deseti pokojích mám v hlavě trochu guláš, ale ujistili mě, že ze začátku má každá pečovatelka tahák.

Když mají všichni co pít, jdu pomoct na ergoterapii, kde právě klienti končí a potřebují převézt do tělocvičny na rehabilitace. Jde to docela rychle, protože na vozíku tam jsou dnes jen dva lidé. Čekala jsem, že se s vozíkem bude trochu větší bitva, ale řídí se poměrně lehce a hlásím, že během mé služby se nikomu nic nestalo. Na ergoterapii dělá každý to, co ho baví. „Vyrábíme košíky z novinového papíru, ten se pak natře a vypadá k nerozeznání od proutěného. Hlavně je to praktická věc,“ pochvaluje si košíky jedna z klientek.

Všichni jsou tu poměrně veselí a nálada je výborná. Pozdravím několik klientů na chodbě a ti s úsměvem odpovídají. Tak z vesela přicházím pomáhat do jídelny a slyším jak jeden z klientů laškovně volá na ´kolegyni´ Romču. „Kde jsi tak dlouho byla lásko moje,“ a naoko se trápí. „Měla jsem volno,“ odpovídá pečovatelka a hned se jí dostane vtipné odpovědi, že jenom jestli ho nechtěla opustit. No vida a já se bála, že tu bude smutno.

Když připravíme, co máme a jedeme rozvézt obědy klientům, kteří nemohou nebo nechtějí obědvat v jídelně. Zase začíná rozcvička paměti, protože někdo potřebuje nádoby s jídlem otevřít, jiný je chce nechat v předsíni a nemá rád, když se mu narušuje soukromí, někdo chce příbor, jiný jenom lžíci. Máme hotovo a jdeme se zeptat holek, co mají na starosti druhé patro, jestli nepotřebují pomoci s krmením.

Potřebují. A tak zkouším krmit nudlovou polévkou křehounkou stařenku s jasně modrýma očima, která už nezvládne sama udržet lžíci. Kromě toho, že se snažím jí nepobryndat, bojuji s pocitem lítosti a potřeby s ní jednat jako s dítětem. Snažím se k ní mluvit spíš jako ke své kolegyni. Je milá, ale moc nekomunikuje, jen slušně odpoví, když se na něco zeptám. Krmení se vleče, paní často kašle, ale kromě rajčatového salátu, který prý nemá ráda, sní asi za 45 minut všechno. Zdvořile poděkuje, pomůžu jí lehnout a je mi trochu smutno. Nakonec, zdraví je přece jenom to nejdůležitější…