Opět zvedám dvoukilové kladivo a opakovaně mlátím, kov se pomalu a neochotně začíná zplošťovat. „Klidně do toho dej větší sílu, neboj se,“ povzbuzuje mě kovář Jaroslav Tušek. Dobrá rada nad zlato, ale kde tu sílu mám pořád brát?

Zatímco Jarda před chvilkou ukoval ostrou špičku na první pokus asi za pět sekund, já musím ocel rozžhavit několikrát a ještě stále mám hrot poněkud tupý. A problém není jen v hrotu. Celý prut se mi podivně kroutí a výsledek se podobá prvním nástrojům, které používali naši předci v pravěku.

„Musím to dodělat dneska? A kolik bych si vlastně za jednu takovou špičku vydělala?“ ptám se zhruba po čtvrthodině s krůpějemi potu na čele a křečí v pravé ruce. „Asi pět korun,“ zní lakonická odpověď. „Ale pořád seš lepší než jeden Afričan, který si u nás taky zkoušel kovat. Špičku dělal na dvanáct pokusů a stejně ji nedodělal. A to byl obrovskej chlap,“ povzbuzuje mě Jarda.

Právě Jaroslav Tušek založil v Plzni se svými dvěma kamarády Yanem Vaníkem a Martinem Dortem kovářský ateliér Black–Art. A já jsem si u nich vyzkoušela, jaké je to být v kůži kovářky. „Mezi kováři je pár holek, ale moc ne,“ podotkl Yan.

Chlapi rozhodli, že pro mě jakožto začátečníka bude ukování špičky na kusu oceli tím pravým úkolem. Nechat mě pomáhat s rekonstrukcí zdobeného kovového plotu nebo dělat šperky, které vyrábějí jako jediní v republice, si holt ještě netroufli. „Rozžhavený kus si musíš položit na kovadlinu ve stejném úhlu, v jakém do něj potom bušíš kladivem. A neboj se, stoupni si víc ze strany a blíž,“ navigovali mě. A já bušila a bušila.

V přestávce jsem si chtěla zapsat do sešitu, že ocel se v peci rozžhaví na 1200 až 1300 stupňů Celsia, a propiska mi málem vypadla z ruky. Nebohá končetina se mi klepala ještě několik hodin poté, co jsem kovárnu opustila. Nakonec jsem svůj výtvor zakalila ve studené vodě a dostala ho na památku i s Jardovou špičkou. Zajímavé je, že každý hned poznal, kdo z nás dělal jaký výrobek.

Plzeňští páni kováři se zabývají tradiční i uměleckou kovařinou a tvrdí, že nechtějí nechat tradiční řemeslo zahynout. Mezi jejich největší devizu patří ocelové originální šperky, zvládnou ale klidně i kované doplňky do domů i barů, ploty, plastiky… Chystají se otevřít galerii Železný drak, kde by Plzeňanům i turistům ukazovali, jak se ková. „Chceme, aby o nás lidé věděli. Například i zahrádkáři, kterým můžeme upravit a vytáhnout třeba motyčku nebo jiné nářadí,“ doplnil Tušek.

Teď o víkendu ková plzeňská parta v Praze při rekonstrukci bitvy na Bílé hoře. V Plzni je můžete vidět od 21. do 25. září na trzích na náměstí Republiky.