Šárka Meissnerová

Tentokrát se naše redakce rozhodla vyslat posla, který se vžije do kůže kadeřníka. Domluveno, bude to Gery. Ale je jasné, že nemůže čekat na ´normálního´ zákazníka, a tak, přestože jde o Geryho kůži, i já jdu se svojí kůží na trh.

V den, kdy mám přijít asi o patnáct centimetrů vlasů, začínám mít pocit, že nedělám dobře. I když jsou to jenom vlasy, které dorostou, téměř si ukládám číslo 155 do rychlé předvolby na mobilu. Geryho koordinace je totiž ještě lepší než obvykle. Během dopoledne mu dvakrát z ruky vypadl telefon, čtyřikrát krabička cigaret, jednou naboural do zdi a samozřejmě zakopl na schodech. Představa, že za chvíli bude držet ostré kadeřnické nůžky, mě děsí, a tak už je mi skoro jedno, že vyhrožuje trojbarevným melírem a účesem do punku. I když chci mikádo s pár černými proužky, moje touhy ve skutečnosti míří úplně jinam. Hlavně abych měla po zásahu svého drahého kolegy obě uši, oči a neperforovanou krční tepnu. Alespoň že ono kadeřnictví, které navštívíme, je na doubravecké poliklinice.

Když usedám do kadeřnického křesla, obavy mě nepřecházejí. I kdybych nevěděla, co prováděl celý den v redakci, jako zákazník bych asi stejně zírala. Skutečná kadeřnice Hanka Kryslová Gerymu sice ukazuje, jak to má dělat, ale on si stejně jede po svém. A do toho ty průpovídky! Začal totiž stylem: „Teď jí to teda přišpendlím k hlavě.“ To mluvil o pinetě, která mi měla držet vlasy. Do toho by potřeboval alespoň ještě jednu ruku, protože nůžky si přidržoval mezi nohama a hřeben v podpaží.

Když už jsem ostříhaná (celkem i rovně), přemisťujeme se na barvení. „Káplo mi to na ruku, doufám, že nechcípnu,“ utrousí, když rozmíchává barvu. Tento úkon komentuje i tak, že mu to připomíná obalování řízků. Pak mi balí barvené prameny do alobalu, podle jeho slov jako palačinku. Když má ale na radu Hanky připlácnout tu palačinku k mojí hlavě, udělá to tak usilovně, že barva vytéká kolem. Takže budu mít černý proužek i na ofině.

Mytí musela vzít do ruky Hanka, neboť to Geryho nebylo moc účinné. Konečně cítím, že mi někdo hlavu opravdu myje a ne lechtá. „Když já doma meju jenom psa a na toho se musí málo, protože on jinak kouše,“ vysvětluje Gery.

Já kousat nemusela. Mám sice pravou stranu mikáda trochu kratší, což Gery zachraňuje dlouhým ´uměleckým´ pramenem nalevo, ale jsem zdravá a živá, takže spokojená. Vlasy dorostou a barva odroste. A kdyby se bral Geryho kadeřnický výstup jako komické číslo s trochou adrenalinového zážitku, možná by uspěl. Dokonce bych mu dala i spropitné nasmála jsem se totiž opravdu dost.

Gery Weschke

Pokud se povolání opravdu dělí na vysněná a nenáviděná, pak se rozhodně nedá říct, že by práce kadeřníka byla z mého pohledu někde uprostřed. Nutno přiznat, že mě osud neobdaroval zrovna mimořádným talentem pro výkon tohoto povolání, a tak jsem měl jasno už po deseti minutách. Buď se při neopatrném pohybu probodnu nůžkami, nebo to s chutí udělá některý z mých zákazníků.

Do role prvního a posledního z nich se pasuje moje kolegyně a já poprvé v životě beru do rukou opravdové kadeřnické nůžky. „Jestli ti upadnou, budeš tu stříhat pár týdnů zadarmo, jsou opravdu drahý,“ varuje mě kadeřnice Hanka, jejíž náčiní mi následující asi dvě hodiny bude říkat ´pane´. Opatrně beru mezi prsty první prameny Šárčiných vlasů a šmik. Kadeřnice obrací oči v sloup a z křesla se ozve tiché zasténání.

„Vlasy si musíš rozložit mezi prsty a sestříhávat je po částech,“ radí mi Hanka, zatímco připevňuje pomocí skřipce zbývající prameny na temeno hlavy. S vyplazenou špičkou jazyka pečlivě sestříhávám jeden pramínek za druhým. Po rozepnutí skřipce ale nevěřím svým očím, jak velké zuby se mi navzdory maximálnímu soustředění podařilo do Šárčina účesu vystříhat. Kadeřnice několika rychlými střihy zarovnává výsledek mého snažení a já stejným způsobem krátím kštici po stranách hlavy své kolegyně. Ani tentokrát ale není moje ruka úplně přesná, a tak je vzápětí rozhodnuto, že Šárka si bude muset vpředu ponechat jeden dlouhý pramen vlasů, protože napravit lze podle Hanky ledacos, ne ale všechno.

Fasuji igelitovou zástěru a rukavice a odcházíme do vedlejší místnosti rozmíchat barvu. Po pár minutách začínám být rád, že zákaznice odmítla moji původní nabídku několikabarevného melíru. Ačkoliv mám za úkol vytvořit jen několik černých pruhů do hnědého účesu, barva mi kape všude kolem a kadeřnice zoufale otírá místa, která by si měla zachovat svůj původní odstín. Těžko říct, kdo z nás má v tu chvíli na sobě barvy víc. Když domačkávám poslední alobalový zámotek, skoro si přeji, aby teď moje kolegyně usnula a probudila se, až budu někde hodně daleko.

Po dvaceti minutách smývám barvu šamponem a vzápětí zjišťuji, že pokud bych se pro kadeřnickou praxi rozhodl, musel bych se učit i tak banální věci, jako je mytí hlavy. Sušení a vyčesání už proto raději přenechávám profesionálce a těžce oddychuji v křesle.

Ačkoliv se po několika minutách obě dámy shodují v tom, že moje premiéra nedopadla nejhůře, já mám jasno. Kadeřníkem nebudu. Něco takového by si zákazníci opravdu nezasloužili…