Až přijdou na druhou část směny, většina z nás už bude spát. Hodiny budou tou dobou ukazovat třetí ráno. „Je to vážně řehole,“ pokyvuje uznale na adresu ošetřovatelek dojnic zootechnik družstva Josef. „Přijdou ve dvě odpoledne, do devíti večer se starají o krávy, pak mají volno a ráno ve tři přijdou znovu. Čtyři dny v kuse, pak jsou čtyři dny doma,“ dodává a moje rozhodnutí stát se ošetřovatelem dojnic začíná blednout.

Své znalosti o kravách během několika minut rozšiřuji o informace, že každé vemeno má čtyři struky a že každá dojnice dá denně asi dvacet litrů mléka. O půl hodiny později už budu vědět i to, že nejspíš trpím vaccaofobií (chorobný strach z krav) a že bych byl za litr mléka ochoten platit i pětinásobek toho, co stojí v marketu.

Vcházíme do kravína a zvířata se mi zdají poněkud velká. „Co mám dělat, kdyby se na mě vrhly a chtěly mě pokousat?“ ptám se vyděšeně zootechnika. Vzápětí jsem s úsměvem ujištěn, že případ pokousání krávou ještě neřešili. Šestimetrákové zvíře přesto budí respekt a ke zraněním prý tu a tam dojde hlavně v dojírně. „Hlavně mladé krávy občas kopnou,“ varuje mě zootechnik a dodává, že pro zvíře není problém jedním takovým úderem přerazit ošetřovateli ruku nebo zlámat žebra. Ve Štichovicích se snaží eliminovat riziko tím, že na světelném displeji, průběžně informujícím o nadojeném množství mléka, svítí současně upozornění na agresivní kusy. „Jakmile uvidíš na panelu dvojku, dávej bacha, to jsou právě ty, co kopou,“ varuje mě Pepa.

Pomalu blednu, zvířata vesele chroupou siláž, předseda Václav Bulín a zootechnik se baví mým vyděšením a přesouváme se do teletníku. „Ty jsou hodně bujný, narodily se včera,“ směje se předseda. Telátko dostává láhev s mlékem a saje jako novorozeně. Nechá se drbat za ušima a já k němu pomalu získávám důvěru. Přijde mi skoro líto, že za takových pět šest let se možná setkáme znovu, až si v restauraci objednám tatarák.

Telátka jsou nakrmena a můj doprovod se zřejmě rozhodl zvýšit můj respekt z půltunových monster na maximum. „Vidíš toho býka?“ ukazuje Pepa na zvíře velikosti menšího slona. „Když jsme ho naposledy vážili, měl osm set kilo,“ dodává. Obr si odfrkne, měří si mě pohledem a já cloumám ohradou, abych se ubezpečil, že je dostatečně pevná.

Odcházíme do dojírny. Krávy už jsou nastoupeny v “čekárně“, a jakmile dvojice dojiček zaklepe plastovou trubkou na hrazení, ochotně nastupují po deseti do řady podél dojicí šachty. Otírám dojnicím struky a marně zápasím s dojicím zařízením. Užasle zírám, jak ho dojičky během zhruba dvou vteřin nasadí na kravské vemeno. Za pár minut je po všem a krávy spokojeně odcházejí. Tenhle proces se zopakuje ještě pětatřicetkrát. A za dvanáct hodin znovu, den co den. Ve dvě ráno zase zazvoní budík. Dojičky, ošetřovatelka a krmič vstanou do práce. Ti, kdo za pár týdnů zaplatí farmářům šest korun za litr odebraného mléka, budou spát mnohem déle. Příslovečný chlebíček ošetřovatelek dojnic je tvrdý. Snad tvrdší než maso z nejstarší, třináctileté krávy, která štichovický kravín obývá.