První, co mě napadá, když přijíždím do Nebílov, je: „Zaplaťpámbu, alespoň budu mít pěkné počasí.“ Slunce sice v devět ráno nesvítí, ale není ani velká zima a mlha se v bílých chomáčích válí jen u lesů. „Dneska je to dobré. Ale v pondělí a úterý mrzlo a to jsme nemohli trhat vůbec,“ říká mi vedoucí sadů Jana Zikmundová. Sešel jsem se s ní v obrovské provoněné hale nacpané bednami plnými jablek. Moje práce ale čeká jinde.

Za chvíli už jdeme sadem a já dostávám do rukou dva obyčejné košíky. V duchu si říkám, že jestli mám natrhat jen je, zrovna dvakrát mi sadaři nevěří.
Pak ale zastavíme u dvou řad jabloní, mezi nimiž trůní úctyhodná, asi metr a půl vysoká bedna. „Tak se do toho můžete pustit,“ říká žena a dává mi k dobru instrukce. „Jablka trhejte se stopkami, opatrně s nimi zacházejte. Myslím, že byste za dopoledne mohl naplnit dvě tyhle bedny,“ tvrdí mi Zikmundová. „Dvě?“ děsím se upřímně. To už ale žena i s kolegyní odcházejí a nechávají mě svému osudu.

První jablko, které jsem utrhl, samozřejmě stopku nemělo. Zkusím tedy druhé – zase nic. Chce to nějakou metodu, napadá mě, a chvíli si s jablky hraji. Nakonec přijdu na to, že jablko nemůžete ze stromu jen tak urvat (to je totiž právě to trhání), ale je třeba ho jakoby odlomit, lehce s ním popřípadě pootočit, když na větvi drží, a je to. Přišel jsem na kloub česání.

Košíky se rázem plní, odbíhám je vysýpat do bedny a čekám, kdy sladké ovoce zakryje její dno. Není to naštěstí tak těžké – některá jablka připomínají velikostí zaťatou pěst Arnolda Schwarzeneggera. Ještě více by pomohlo, kdybych mohl do bedny přihazovat i jablka, která se válí po zemi. Dozvídám se ale, že by to bylo spíše horší než lepší. Na spadlém ovoci jsou totiž už druhý den vidět otlučená místa. Začne dříve hnít a může 'nakazit' ostatní zdravé kusy.

Trvá mi to hodinu a tři čtvrtě, než je bedna plná. Mám přitom pocit, jako bych vyhrál mistrovství světa v čemkoliv namáhavém. Z nezvyklého pohybu mě začala pobolívat záda, do prokřehlé tváře mě tu a tam švihla větev, párkrát jsem i omylem nahmátl a s čvachtnutím se pokusil utrhnout nechutně shnilé jablko.

Na druhou várku ale prostě nemám.

Od Jany Zikmundové se dozvídám, že kdybych byl brigádník, za svoji nasbíranou bednu bych coby zaslouženou odměnu dostal 210 korun. Obdivně hvízdám.

Brigádníci, kteří do Nebílov chodí pravidelně, jsou ale za stejnou dobu jako já schopni načesat dvojnásobek. Jenže mě to ani v nejmenším nevadí a necítím se nijak zahanbeně. Mít trénink a motivaci jako oni, česal bych taky jako ďábel, jak se znám.