Na vyhledávání pěstounů spolupracuje Diakonie Západ a LATUS pro rodinu. Podle koordinátorky náhradní rodinné péče v Diakonii Jiřiny Ullmanové nemá v současnosti zázemí zhruba dvě stě dětí. „Tento počet se v posledních letech nějak výrazně nezměnil. Největší problém je s umístěním starších dětí nebo také sourozenců," vyjmenovala.

Samostatnou kapitolou jsou jedinci se zdravotním postižením, neboť pro vytvoření kvalitního zázemí nejsou v tuzemsku zatím vhodné podmínky.

„Navíc s tím lidé nemají žádné zkušenosti. Podobná situace je rovněž v případě přechodných pěstounů, kteří poskytují domov dětem při náhlé ohrožující situaci," sdělila Ullmanová. Doplnila, že neblahému stavu nepomáhá ani skutečnost, že Česká republika zůstává jedinou evropskou zemí umožňující ústavní péči dětem do tří let.

Většina vyrůstá u příbuzných

V Plzeňském kraji se v současnosti nachází zhruba 700 pěstounských rodin. O doprovázení 250 z nich se starají zmiňované organizace Diakonie a LATUS pro rodinu. Téměř osmdesát procent dětí přitom vyrůstá
 u svých příbuzných. Výjimkou jsou například manželé Juklíčkovi z Plzně, kteří se starají o tříletou Jeni.

Ilustrační foto.Málo je také takzvaných přechodných pěstounů, již se miminku věnují maximálně jeden rok. „Loni působilo v Plzeňském kraji pouhých deset rodin, v současnosti je registrováno jednou tolik. Ačkoli se jedná o nárůst, za který jsme samozřejmě rádi, situace je stále neutěšená," zdůraznila koordinátorka.

Jaké jsou podle Ullmanové hlavní důvody nezájmu
o pěstounskou péči? Poskytované peníze často náhradním rodičům nestačí, zpravidla s nimi uhradí pouze nejnutnější potřeby pro dítě. „Pěstouni musí mít stabilní finanční zajištění
z vlastních zdrojů, aby nároky zvládli," doplnila. Dalším aspektem je nepochopení ze strany učitelů nebo lékařů. Kvůli traumatům, jež děti zažily, se v určitých situacích projevují odlišně. Podle Ullmanové pak někteří odborníci pohlížejí na pěstouny jako na ty, kteří nezvládají svou roli a výchovu dítěte.

Byl to nepopsatelný pocit, když jsme Jeninku přivezli domů

Manželé Juklíčkovi z Plzně mají dvě vlastní děti. Když kamarádce hlídali jejího potomka, začali uvažovat ještě o pěstounské péči. „Lidé by měli pomáhat druhým. V podstatě nanečisto jsme si vyzkoušeli, že bychom měli kapacitu ještě na třetí miminko," odůvodnila společné rozhodnutí Kateřina. A před dvěma lety se rodina rozrostla o dalšího člena – holčičku Jeni.

„Byl to opravdu nepopsatelný pocit, když jsme ji
z plzeňského dětského centra přivezli domů. Byla jsem hodně šťastná. Hormony naskočily jako po předchozích těhotenstvích," popsala s úsměvem sedmadvacetiletá žena, vystudovaná zdravotní sestra. Aby si na sebe všichni zvykli, rodina trávila několik týdnů jenom pospolu. „Bylo to jako klasické šestinedělí. Nechodily k nám žádné návštěvy, manžel si vzal dovolenou," vysvětlila Kateřina.

Obavy z toho, jak Natálka a Kubík přijmou svou mladší sestru, se rychle rozplynuly. „Oba ji vzali moc hezky. Dopředu jsme jim novou situaci vysvětlili, mluvili s nimi," upřesnila Plzeňanka, zatímco všechny tři ratolesti ruku v ruce poskakovaly v pokoji a jeden přes druhého povídaly: „Máme se rádi a rádi si společně hrajeme. Na prázdninách jsme byli
u babičky i na výletech."

Kateřina i její o pět let starší manžel museli počítat s tím, že o Jeni může kdykoliv projevit zájem její biologická matka. „To se stalo a my jsme z toho nejdříve byli ve stresu. Nevěděli jsme, co se bude dít. Maminka sice mluví o tom, že by ji chtěla zpátky, ale zatím to není na pořadu dne," sdělil Jan. Teď za ní rodina jednou za dva měsíce jezdí. Doplnil, že i kdyby se Jeni
ke své matce opět vrátila, možnost vyrůstat v rodině považuje za lepší alternativu než být v ústavu.