Před budovou plzeňského rozhlasu stojí dlouhá fronta. Ti nejvytrvalejší tu stojí hodinu i déle před otevřením pokladny. Píše se rok 2002 a v rozhlasovém pořadu Aby řeč nestála je hostem Miroslav Horníček. Do veřejné rozhlasové nahrávky si jej již poněkolikáté pozval redaktor pořadu Vladimír Bernášek.

„Na Horníčka nikdy nezapomenu. Vždycky byla v nahrávacím studiu hlava na hlavě. Samozřejmě i při tom jeho posledním vystoupení. To už nepil své oblíbené červené víno, ale byli jsme domluveni, že vzadu v zákulisí bude mít schovanou flašku vodky. A tu jsem mu lil místo obyčejné minerálky do sklenice, co měl před sebou na stolku před obecenstvem. S chutí usrkával a vůbec na něm nebylo znát, že vypil půl flašky. Jen špatně chodil, ale to nebylo kvůli vodce,“ vzpomíná Vladimír Bernášek a hned pokračuje: „Jednou přišel na jednu z nahrávek kdovíproč dosti pozdě. Už jsme na něj všichni v sále netrpělivě čekali a on sotva vstoupil do budovy, volal už ve vrátnici místo pozdravu – vodstřihněte Bernáška, protože si myslel, že jsem se voběsil.“

Ve svých pořadech, v televizi i v rozhlase, proslul Miroslav Horníček svým laskavým a moudrým humorem, kde si rád hrál se slovy i intonací. Ale byl i skvělým hercem. Kdo by neznal film Kam čert nemůže, pohádku Byl jednou jeden král a samozřejmě seriál Byli jednou dva písaři. Na jeho vypravěčské umění rád vzpomíná i Plzeňan Jiří Sláma, v jehož vydavatelství se natáčelo Horníčkovo autorské čtení knihy Saze na hrušce. „Byl to neuvěřitelný zážitek s ním pracovat. A také to byl obrovský plzeňský patriot. Slovo Plzeň u něj otevíralo dveře. Když jsem mu poprvé volal, že s ním chceme natočit CD, tak se o tom moc bavit nechtěl. Ale když jsem řekl, že jsem z Plzně, hned pookřál a jeho další otázka byla, kdy se do toho pustíme,“ vzpomíná s úsměvem Sláma.

Pamětní deska věnovaná významnému českému herci, dramatikovi a plzeňskému rodákovi Miroslavu Horníčkovi byla odhalena ve středu 15. února na jeho rodném domě v Karlově ulici v Plzni u příležitosti 105. výročí narození. Autorem desky je sochař Václav Fiala
Herec Miroslav Horníček má v Plzni pamětní desku, připomene ho i výstava

Veselou vzpomínku má na Miroslava Horníčka i plzeňská herečka Martina Samková. Její rodiče se s ním velmi dobře znali a on ji proto vozil jako malou v kočárku po Karlových Varech, kde tehdy bydleli. „Jenže se se mnou ztratil a dojel až na kolonádu, kde potkal ruskou výpravu. A já vypadala fakt jako Chruščov, tehdejší sovětský vůdce. Velká hlava, malý uši a oni si mě prý chtěli odvézt do Moskvy. Nakonec mě ale v pořádku přivezl zpátky k rodičům, jen kočárek cinkal, jak byl obložený lahvemi s vodkou. A od té doby mně Horníček neřekl jinak než Nikita,“ směje se Martina.

Miroslav Horníček se narodil v Plzni a bydlel v domě v Karlově ulici, na němž má od minulého týdne svou mramorovou pamětní desku. Dům brzy dostane novou fasádu, ale deska ho bude připomínat dál. O svém rodném domě říkal, že jej vlastně celý probydlel, protože se s rodiči z rozmaru paní domácí několikrát stěhovali, od přízemí až po 2. patro. Rád také vyprávěl, jak z oken jejich bytu rodiče často koukali na ulici, po které tehdy nikdo nechodil. Měli to prý místo televize. A televizní vysílání mu v jeho dobách připadalo podobné, vlastně se tam taky nic nedělo a jen se čekalo, až přijde něco zajímavého.

Ten dům Miroslav Horníček opravdu miloval. Krásně o něm píše v již zmíněné knize Saze na hrušce: „Můj rodný dům. Stojí dosud a jediné co na něm chybí je červená tabulka s domovním bílým číslem 36. Někdo ji ukradl. Popudil mne tím. Nejen proto, že krást se nemá, ale taky proto, že ji ukradl dříve než já. Měl jsem to v úmyslu, ale člověk někdy své skutky odkládá.“

Z muzikálu Hodinky, který byl jedním z úspěšných děl přihlášených do prvního ročníku soutěže Intro.
Šance pro autory. Plzeňské divadlo opět hledá nejlepší dosud neuvedený muzikál

Vladimír Bernášek se s ním poprvé setkal v roce 1966, kdy už Horníček natáčel pro televizi populární pořad Hovory H. „Byl tehdy na nějaké besedě na Ex Plzeň a já jako mladý redaktor plzeňského rozhlasu jsem se ho na něco duchaplného zeptal. A on mi na moji první otázku hned odpověděl protiotázkou „A víte vy co to je šlajsna?“ Tím mě vyvedl z míry, jen jsem vykoktal, že to má asi souvislost s vodou. Po letech jsem mu to připomněl, ale už si to nepamatoval,“ usmívá se Bernášek. A ještě přidává jednu historku, kterou své vzpomínání na Miroslava Horníčka uzavírá. „Jednou jsem byl za ním v hotelu Ural, dnes Central, na plzeňském náměstí a právě mu volala jeho manželka. Zmínil se jí, že jsem zrovna u něj a ona si mě vyžádala k telefonu. Kladla mi na srdce, zda bych na něj nedal pozor, aby nepil alkohol. Slíbil jsem. O chvíli později jsme vyšli s Horníčkem z hotelu do Riegrovy ulice, on zamířil rovnou do baru naproti a zeptal se barmana: „Máte kakao?“ Barman pochopitelně řekl, že ne. „Tak nám dejte vodku!“ A pak se obrátil na mě a říká: „A vy mi dosvědčíte, že jsem chtěl původně nealko!“