„Setkáváme se s tím u každého druhého až třetího dítěte," sdělila ředitelka zdravotnického zařízení Jana Tytlová, jež loni přijalo 70 dětí.

I přes těžké začátky se novorozence, kojence nebo batolata podaří ve většině případů propustit do rodiny. „Ze zmíněných 70 dětí šlo 38 do náhradní rodinné péče a 24 do biologické rodiny," vyčíslila lékařka. Důležitou část jejich práce tvoří také podpora matek, loni se jednalo o 22 rodiček.

Hůře umístitelné jsou podle Tytlové děti se zdravotními, vývojovými problémy, děti starší a sourozenecké skupiny. S tímto tvrzením souhlasí ředitelka Dětského domova Trnová Helena Tichá. Zařízení s kapacitou 35 míst je určené malým ve věku 1-6 let, zhruba třetinu z nich tvoří děti, jejichž matky jsou závislé. „Naštěstí se doba pobytu zkrátila. Děti u nás zůstávají šest až devět měsíců, dříve to byl zhruba rok a půl i déle. V posledních letech se zvyšuje počet dětí, které se vrací zpět do biologické rodiny," doplnila Helena Tichá. Ze statistiky vyplývá, že se jedná o zhruba 60 procent dětí, 20 až 25 procent odchází do pěstounské péče a zbývající přechází do jiného zařízení.

Nedostatek dlouhodobých pěstounů

Mapa a obsazenost zařízení v Plzeňském krajiStále větší oblíbenosti se v posledních letech těší alternativa ústavní péče v podobě přechodného pěstounství (viz příběh Martiny Příhodové níže). Už několikadenního novorozence si tedy přebírá pěstounka a dítě vyrůstá v rodinném prostředí. Nutno podotknout, že jedinec může být i starší. Jde třeba o případy, kdy sociální pracovníci zjistí, že chlapec nebo dívka nežijí v bezpečném prostředí. Maximální doba, kdy může dítě setrvat u přechodného pěstouna, činí rok.

„V současnosti máme v Plzeňském kraji 21 pěstounů na přechodnou dobu," konstatoval vedoucí oddělení sociálních věcí plzeňského krajského úřadu Roman Mašek. Zvyšující se zájem o tento typ péče potvrdila Jana Žůrková z Adite. Službu nabízí Diakonie Západ, která patří mezi organizace věnující se pěstounství. „V kraji evidujeme celkem 160 pěstounských rodin, 14 z nich na přechodnou dobu," řekla.

Podle lékařky Tytlové i vedoucího oddělení sociálních věcí Maška je nejbolavějším místem systému nedostatek dlouhodobých pěstounů. Nyní jde o přibližně 750 lidí, z nichž ale více než dvě třetiny připadají na příbuzenskou pěstounskou péči. „Potěšitelné je, že se zvyšuje i počet takzvaných zprostředkovaných pěstounů, tedy těch, kteří se starají o cizí dítě. Ovšem stále nám chybí. Aktuálně se snažíme zajistit tuto péči pro další desítky dětí," nastínil Mašek. Ideální by podle něj bylo, aby každoročně přibylo 20 až 30 dlouhodobých pěstounů.

Když miminko předávám, vždycky to obrečím

Martina Příhodová z Plzně se teď stará o dvouměsíční holčičku Elišku

Martina Příhodová stála nad postýlkou teprve třídenního chlapečka a měla ho poprvé obléct. Najednou se jí rozklepaly ruce. „Z jedné strany stála sestřička, z druhé sociální pracovnice a do toho přicházela doktorka. Byla jsem nervózní, takže jsem mu čepičku nasadila úplně obráceně," vzpomíná s úsměvem na situaci, kdy si jako pěstounka na přechodnou dobu z nemocnice odvážela prvního drobečka. Teď už Martina působí ostříleně. Sedíme ve střídmě zařízeném pokoji a na klíně jí spokojeně usíná už jiné dítě – dvouměsíční holčička, říkejme jí třeba Eliška.

Když ji ale přivezla domů, byla velmi neklidná a často plakala. „První měsíc jsem s ní spala v náručí. Odložená miminka totiž potřebují fyzickou blízkost, což jim dopřávám. Některá trpí velkým svalovým napětím, takže je potřeba s nimi i pravidelně rehabilitovat, nebo se u nich projevují abstinenčními příznaky, protože jejich matky byly závislé na alkoholu nebo drogách," vysvětluje.

Pětačtyřicetiletá Plzeňanka má dvě vlastní děti. Právě naplnění rodičovské role je podmínkou pro pěstounství na přechodnou dobu. Ačkoli šestnáctiletý David kvůli naší návštěvě raději odešel na florbalový zápas a jeho o dva roky mladší sestra Eva se uklidila do pokoje, Martině prý příkladně pomáhají. „Musím je opravdu pochválit. Oba jsou úžasní a myslím, že budou dobře vybavení do života. Nebojí se Elišku nosit, obléct, přebalit… můžu se na ně zkrátka spolehnout, když potřebuji vystřídat," říká. Teenageři se spíš než s novými přírůstky v rodině potýkají s tím, jak mají ve škole vysvětlovat, že doma se objevují nezvykle často nová miminka. „Dělají tak pěstounství mezi svými spolužáky osvětu," doplňuje.

Martina vystudovala na švýcarské univerzitě němčinu, později k ní přidala angličtinu. Posledních deset let pracovala v IT firmě a potřebovala profesní změnu. Potkala své kamarády, kteří se zmínili o společné známé – pěstounce. „Zaujalo mě to a začala jsem si hledat nějaké informace. Za pár dní už jsem si vyplňovala žádost," popsala. Než ale Martina „dostala" první miminko, uplynul více než rok. Ještě předtím však musela absolvovat různá školení, semináře a obstát u psychologických testů.

Před dvěma lety začala pečovat o prvního novorozence. Starost o něj ovšem daleko předčila klasickou osmihodinovou pracovní dobu. „Vstávala jsem každé dvě hodiny, takže to opravdu bylo náročné. Ale nedokázala jsem se o něj starat chladněji nebo s větším odstupem jenom proto, že nebyl můj a že ho budu časem předávat. Úplně stejně to mám s ostatními dětmi," zdůrazňuje.

Rozšiřuje se mi rodina

První případ byl podle Martiny téměř ideální. Soud vyřídil všechny náležitosti velmi rychle, a tak chlapečka předávala novým rodičům po necelých pěti měsících. Právě loučení patří k nejtěžším okamžikům. „Vždycky to obrečím. Dost zásadně situaci ovlivňuje, komu dítě předávám. Jestli si s pěstounskými nebo adoptivními rodiči sednu," přiznává. Jedním dechem ovšem Martina dodává, že v dosavadních případech měla vždy štěstí. Zanedlouho ji čeká další (v pořadí už čtvrté) loučení – dvouměsíční Eliška se vrací zpátky domů. „I tady dopadl příběh dobře," věří.

O prvním i druhém chlapečkovi má doteď perfektní přehled. „S rodiči si píšeme, posílají mi fotky kluků, jak rostou. Skamarádili jsme se. O prázdninách se tady byli podívat. V podstatě se mi takhle rozšířila rodina," vypráví s radostí.

U třetího miminka už byla situace složitější. Holčičku odebrali sociální pracovnice z nevyhovujícího prostředí. U Plzeňanky měla najít prozatímní azyl. „Rodiče se naštěstí chytli za nos a začali být aktivní. Stala jsem se jejich průvodcem. Učila jsem je, co jejich dcera potřebuje, jaký má režim, jak vytvořit bezpečné prostředí. Strávili jsme spolu hodně času, paní se mnou jezdila třeba i k lékařům," vyjmenovává.

Pěstounství totiž vždycky obnáší setkávání a spolupráci s budoucími rodiči. „Musíte si zvyknout na to, že po určitou dobu máte víkend co víkend doma návštěvu. Před předáním bývá kontakt ještě intenzivnější," doplňuje. Mezi adoptivními rodiči jsou obvykle bezdětné páry, pedagogická praxe se tedy Martině hodí. „Snažíme se, aby byl přechod pro dítě co nejpřirozenější. Rodiče u nás načítají péči o miminko, učí se o něj starat. Existují různé postupy, například začneme používat stejný prací prášek. V jednom případě, kdy se pečující osobou stal tatínek, jsme chlapečka přikrývali jeho tričkem, aby si zvykl na jinou vůni," popisuje.

Ačkoli se někteří na její povolání koukají skrz prsty, ona má jasno. „Nejdůležitější je zajistit pro dítě láskyplné prostředí. Miminko potřebuje už od nejútlejšího věku navázat blízký citový vztah, což potvrzují i různé lékařské výzkumy. V ústavní péči na to nemají sestry ani ošetřovatelky bohužel kapacitu, u miminek se navíc často střídají. Jakýkoliv čas v zázemí, kde je dítě přijaté, mu rozhodně prospívá," myslí si.

Čtvrtý babybox má vzniknout v Tachově

V Plzni, Klatovech i Domažlicích funguje babybox. Letos by k nim měla přibýt schránka také v Tachově. „Snažím se o to víc než rok. Někteří lidé jsou mému nápadu nakloněni, jiné musím ještě přesvědčit, ale věřím, že letos už s nápadem prorazím," uvedl zakladatel babyboxů Ludvík Hess. Doplnil, že kromě tachovské polikliniky připadá v úvahu i tamější centrum sociálních služeb, kde je zajištěna čtyřiadvacetihodinová zdravotnická péče.

Ilustrační foto.

Zatímco v Klatovech, kde byla schránka otevřena v roce 2009, a Domažlicích, kde existuje od roku 2013, se zatím nenašlo žádné miminko, v Plzni už záchranáři našli tři novorozence. První odložené dítě ze srpna 2012 byl čtrnáctidenní chlapeček, který dostal jméno Norbert po řediteli Polikliniky na Denisově nábřeží v Plzni Norbertu Plchovi. Právě on babybox, který se otevřel v březnu 2011, v krajské metropoli prosadil. Chlapeček Norbert se nakonec vrátil ke své matce.

Podruhé zazvonil alarm v květnu 2014 a schránka ukrývala holčičku. Hess ji pracovně pojmenoval Ilonka. O šest měsíců později se situace opakovala, záchranáři našli v babyboxu další holčičku Martinu, která byla zabalena v ručníku. Porod se tedy uskutečnil v provizorních podmínkách, což je podle Hesse typický způsob, jak odložené děti přijdou na svět.