Underground má za nehty. Pavel Zajíček vystavuje koláže

Vedle Ivana Martina Jirouse, Milana Mejly Hlavsy a Egona Bondyho jedna z nejvýraznějších postav českého undergroundu. Výtvarná tvorba Pavla Zajíčka je od minulého týdne k vidění v plzeňské Galerii Visio Art, kde umělec uvedl svou novou výstavu Struktury času.

Výstava představuje více než čtyři desítky koláží, asambláží (trojrozměrná obdoba koláže, pozn. aut.) a automatických kreseb, které vznikaly převážně od osmdesátého do pětadevadesátého roku minulého století, v expozici jsou ale zahrnuta i novější díla.

„To, co jsem vytvořil v osmdesátých letech, má stejný význam jako věci novější. Všechna díla, která jsem vytvořil, jsou retrospektivní," vysvětlil Zajíček. Ten v roce 1980 emigroval do švédského Göteborgu a o šest let později do Spojených států amerických. Stalo se tak po procesu s členy skupiny The Plastic People of the Universe, s nimiž dlouhodobě spolupracoval. Jeho hudební dráha je však především spojena s experimentální skupinou DG 307, kterou spolu s Mejlou Hlavsou založil v roce 1973.

„Už při scénickém ztvárnění koncertů DG 307 se projevil jako expresivní výtvarník. Stejně tak i později v koncepčně zpracovaných samizdatech, které podobně jako Josef Váchal vydával v minimálních nákladech. Zmínit mohu například Mařenickou knihu, Dopisy nebo Roztrhanej film. Jeho výtvarné projevy je nutné vnímat jako odvrácenou stranu jeho básnického díla," uvedl kurátor výstavy, básník Ivo Hucl.

Své práce Zajíček poprvé vystavoval v roce 1986 v New Yorku. „Mám velkou radost, že dnes mohu vystavovat tady v Plzni," nechal se slyšet umělec.

Všechny obrazy jsou tvořené kombinovanou technikou. „Stejně jako jeho raná poezie se vyznačují totální expresivitou, syrovostí, osvobozením se od veškerých estetických kritérií. Výtvarný projev je zároveň hluboce osobní a tělesný," popisuje Hucl. Asambláže tvoří změť různých střepů, nedopalků, vrstev barev, štěrku, sklářské taveniny, cárů papírů, zrcadel, plechovek a starých textů. „Občas se z nich vynořují symboly člověka, cesty, kruhu nebo ženy," doplňuje Hucl.

Inspirace? Ženy

Výstava je podle něj pokusem o záznam neuchopitelnosti a pomíjivosti skutečnosti, pokusem o vyprázdnění od vzpomínek. „Je jakousi popelnicí života, kam Pavel Zajíček odkládá doteky světa a fragmenty naší tragické reality. A také logem cest, které se sice vzájemně prolínají, ale které pravděpodobně nikam nevedou a které možná ani neexistují," zamýšlí se.

Nejen hledání nové identity v emigraci, ale i přístup k psaní a hudbě vyjadřují Zajíčkova díla. Na otázku, co mu bylo největší inspirací, odpovídá s úsměvem: „Ženy."

Výstavu je možné zhlédnout do 30. ledna.