Amfion je abstraktní plastikou, tyčící se jako lesklý skoro válec s perforacemi před budovou bývalé Krajské správy telekomunikací v Plzni u velké křižovatky Lidické ulice s alejí Svobody. Bezprostřední okolí Amfionu je upraveno jako přístupová cesta k budově. Ještě překvapivějším je autor sochy: Národní umělec Alois Sopr, autor realistického Bedřicha Smetany v Kopeckého sadech nebo poněkud idealizovaného Josefa Kajetána Tyla s růží položenou v otevřené knize, který zdobí terasu Velkého divadla z níž hledí nad koruny stromů ve Smetanových sadech.

Amfion z roku 1977 zapadá do Soprových výbojů od moderny k abstrakci, kterou odborníci kladou na přelom 70. a 80. let 20. století. Nutno podotknout, že abstraktní umění nemělo v normalizačním Československu právě na růžích ustláno. Jeho tvůrci sice již nebyli pranýřováni a pronásledováni, jako například počátkem 50. let, normalizace ale selektovala proudy abstrakce, které jsou ještě pro režim přijatelné a které nikoliv. Pro jistotu byly abstraktní plastiky uváděny jako „dekorativní objekty“. V uvedené době měl Alois Sopr ovšem natolik pevnou a neotřesitelnou pozici, že jeho směřování k abstrakci by si sotva někdo troufl zpochybňovat.

Alois Sopr pocházel z Manětína na severním Plzeňsku, kde se narodil v roce 1913. Absolvoval plzeňskou reálku a poté se učil pasířskému a cizelérskému řemeslu u plzeňského mistra na výsost povolaného, Emanuela Velebila. Ve 30. letech studoval pražskou uměleckoprůmyslovou školu a nakonec také Akademii výtvarných umění. Po komunistickém převratu působil krátce také jako pedagog na akademii a umělecké průmyslovce v Gottwaldově, jak byl tehdy přejmenován podle československého „prvního dělnického prezidenta“ baťovský Zlín. Po odborné a řemslné stránce byl Alois Sopr vybaven více než skvěle! Kunsthistorici však považují za nejzajímavější jeho modernistické práce ze 30. let. Za socialismu se vypracoval na předního oficiálního umělce a tento status si udržel po celou dobu trávní socialistického režimu. Vytvořil řadu úředně potvrzených pomníků v interiérech i veřejném prostoru. V Plzni byl jediným Národním umělcem. Na druhé straně dokázal svou pozici podle pamětníků využít k prosazení řady dobrých věcí a pomoci mladým začínajícím plzeňským umělcům. Jeho zvláštní robustní styl se ovšem ne vždy setkal s pochopením veřejnosti, dokonce ještě před rokem 1989 si Klatované vynutili přesun jeho sochy Dělnická úvaha na místo, kde vzhled sochy tolik nedráždil. Řada Soprových děl pak byla odstraněna z veřejného prostoru po sametové revoluci.

To se ovšem netýkalo plzeňského Amfionu, který představuje možná jednu méně obvyklou, ale přesto působivou fazetu Soprovy tvorby. Námětem abstraktní sochy byl „obojetný ion, elektroneutrální částice nesoucí kladný i záporný elektrický náboj“. Souvislost s elektrotechnikou a telekomunikacemi je zde tedy více než na místě.

David Růžička