Ale kdo zvládne zpaměti aspoň krátkou básničku, má vyhráno. Hrozí mu v horším případě uhelná šmouha na tváři, v lepším pár cukrátek v pytlíku od Mikuláše.

Parta nadšenců ze Společnosti pro veřejnou dopravu, která mikulášsko-čertovské jízdy pořádá, si cestu užívá skoro stejně jako děti, které se přijdou každoročně svézt. „Čerta dělám už dlouho. Za ty roky mám už trochu vypelichaný kožich a pár součástek jsem musel vyměnit, ale nestěžuju si," říká hlavní čert skupiny Jiří Šplíchal.

Dvaatřicetiletý zkušební elektrotechnik trolejbusů ve Škodovce už přizval ke strašení i svého tříletého syna. Ten dostal vlastní kostým a učí se čertovskému řemeslu s tátou. Nejdřív se trochu bál, teď už prý straší skoro profesionálně. „Má být po kom. Mého tátu i dědu to táhlo k ochotníkům a my jsme tu komediální roli nějak převzali," směje se Jiří Šplíchal.

Letos měli čerti na konečné dokonce své doupě. V nasvíceném velkém hrnci prý vařili hříšníky, očití svědci ale neexistují. Každopádně bylo vidět, jak z kotle koukaly dětské punčocháčky a opodál se válel pytel plný bačkůrek. „Víc k tomu neřeknu," krčí rameny Šplíchal, který byl u toho. Polehčující okolností jak v kotli neskončit prý bývá přiznání se ke zlobení, některé děti to rády využijí a odcházejí jen s uhlím místo pomerančů. O tom, zda se živnost napravování v budoucnu rozšíří i na dospělé, je zatím úvaha v raném stadiu. Jedna tramvaj by pravděpodobně nestačila.

Společnosti pro veřejnou dopravu pomáhá v dětmi oblíbených mikulášsko-čertovských aktivitách dopravní podnik i obvodní radnice, která připravuje sladkosti pro hodné děti. „Některé přijdou také v kostýmu, zpívají, recitují, kreslí obrázky," pochvaluje si tramvajový čert. Dnes se budou jeho příbuzní rojit zřejmě po celé Plzni. On už prý má ale volno, snad jedině kdyby vzal na poslední chvíli nějaký 'vedlejšák'.