Díky pracujícím a podnikajícím mužům a ženám má Plzeňský kraj třetí nejvyšší podíl zaměstnaných cizinců v České republice. Zpráva ČSÚ dále uvádí, že je na západ Čech láká „vyšší ekonomická výkonnost kraje, dobré životní prostředí, vcelku pozitivní společenské podmínky a tomu odpovídající životní úroveň".

Dělníci i programátoři

Plzeňský úřad práce přímo nabízí volné pozice, v nichž se mohou cizinci uplatňovat. Aktuálně to jsou například pomocní pracovníci v lesnictví a myslivosti, lékaři, různí montážní dělníci a mechanici, pokladní nebo řidiči, ale třeba také zahradníci zelináři, programátoři počítačových aplikací či maséři.

Cizinci u nás ovšem též studují – ve školním roce 2014/2015 jich 555 docházelo na střední školy a konzervatoře, 17 na vyšší odborné školy a 914 na školy vysoké. Každý šestnáctý vysokoškolák studující v kraji měl podle statistik cizí státní příslušnost.

Čtvrtina cizinců hovoří slovensky, dalšími nejpočetnějšími skupinami jsou Ukrajinci, Vietnamci, Němci, Poláci nebo Rumuni, přičemž v kraji se rodí nejvíce vietnamských dětí a nejvíce sňatků mezi sebou uzavírají Ukrajinci.

Plzeňský kraj cizince nenechává na holičkách. Když potřebují poradit nebo pomoci, rozhodně mají se kam obrátit.

Poradny pomohou

Například v Plzni funguje pobočka Centra na podporu integrace cizinců. Sídlí na Americké třídě a poskytuje služby lidem nepocházejícím ze zemí Evropské unie. „Nejčastěji jsou ruské, ukrajinské a vietnamské národnosti," říká vedoucí centra Petra Soukupová a dodává, oč mají klienti největší zájem: „Rozhodně o kurzy češtiny, které jsou opravdu nabité."

Centrum dále pomáhá třeba při vyřizování náležitostí nutných pro obstarání pobytu a právník často řeší rozvodovou problematiku.

Podobné služby od informací o ČR přes porušování práv po sociální problematiku, ovšem spíše pro lidi v tíživějších situacích, poskytuje Poradna pro cizince a uprchlíky Diecézní charity Plzeň v Cukrovarské ulici. Obracejí se na ni cizinci a uprchlíci i jejich rodinní příslušníci z celého území Plzeňské diecéze.

V poradně se ročně zastaví téměř dva tisíce klientů, za další tisícovkou odborníci vyjíždějí.

Vývoj počtu cizinců v kraji a z jakých zemí sem přicházejí

(klikněte pro zvětšení)

Zpátky do Konga zatím lékař návrat neplánuje

Jean-Paul Ungu OwandjiMezi cizince, kteří u nás již nějakou dobu žijí a pracují, patří i osmatřicetiletý neurolog Jean-Paul Ungu Owandji, jenž pochází z Konga. V České republice pracuje jako lékař – neurolog od roku 2010. S životem u nás je velmi spokojen, našel si zde ženu a založil rodinu. V roce 2013 se jeho manželce Magdaleně narodil syn André.

Začátky v Česku nebyly lehké

„Když jsem přijel do Čech studovat, neuměl jsem ani slovo česky. Takže mé komunikační začátky nebyly zrovna jednoduché. Česky jsem se naučil v Mariánských Lázních. Myslím, že jsem to docela slušně zvládl, i když čeština zrovna jednoduchý jazyk není," říká se smíchem Ungu Owandji.

Diskriminaci se nevyhnul

Vždycky se najdou lidé, kterým cizinci vadí. „Já to nijak neřeším. V plzeňské Nemocnici Privamed, kde pracuji už čtyři roky, jsem obklopen slušnými lidmi, kteří mě berou a s nimiž velmi dobře vycházím. Stejné to bylo i v ostatních nemocnicích, kde jsem dříve pracoval. Mimo práci je to někdy horší. Stane se, že potkám lidi, kteří mi bezdůvodně nadávají. Ale dokážu se nad to povznést a opravdu to nijak neřeším."

Do rodného Konga zatím návrat neplánuje. „Mám tu rodinu, práci, kterou mám rád, takže zatím jsem neuvažoval o tom, že bych se vracel. S rodinou v Kongu jsem v pravidelném spojení. Každý den si spolu telefonujeme a také, pokud nám to situace jen trochu dovolí, tak se i navštěvujeme. Rodina je zpravená o tom, že se mi zde dobře daří, a je v klidu," vysvětluje lékař.

Miluje českou kuchyni

Jean-Paul si zamiloval i českou kuchyni. Mezi národními jídly má i svého favorita. „Manželka mi s oblibou vaří báječné knedlíky a k tomu svíčkovou, kterou jsem si také velmi oblíbil."

Po Itálii se mi stýská, ale na Šumavě se mi líbí

Elisa BellotiPřed devíti lety přijela do Národního parku Šumava Elisa Belloti, aby tam udělala diplomku, ale zalíbilo se jí tam natolik, že zůstala dodnes, což původně ale v plánu neměla.

„V Itálii jsem studovala biologii a chtěla jsem dělat diplomku o rysovi. Hledala jsem po Evropě různá místa, kde bych ji mohla dělat, a odpověděli mi z Národního parku Šumava, že je to u nich možné. Tak jsem sem jela s představou, že udělám diplomku, že to bude tak na rok. Pak se to ale nějak prodloužilo," řekla s úsměvem Belloti.

Stále u rysa

Po diplomce pokračovala s doktorátem již v Praze a poté jí byla nabídnuta práce v národním parku. Na Šumavě se jí moc líbí, a tak práci přijala. „Z počátku jsem spolupracovala na různých projektech parku. Nyní dělám u zoologů monitoring chráněných zvířat, takže se stále věnuji i rysovi, kvůli kterému jsem sem jela," sdělila Belloti.

Ráda by na Šumavě zůstala, jelikož tam má práci i přítele. Ale na Itálii nezanevřela. „Do Itálie ráda jezdím. Chybí mi italské jídlo, teplo, rodina, kamarádi, i když ty už mám i tady, takže už by se mi i těžko vracelo. Jezdím ale do Itálie na dovolenou," uvedla zooložka.

Diskriminaci nezažila, spíše jí pomáhali

I když je cizinka a jako Italka to neměla hlavně kvůli řeči v Čechách jednoduché, s diskriminací se nesetkala. „Spíš mi přišlo, že se mi snažili všichni pomáhat, byli milí. Samozřejmě největší problém byl s jazykem. Ne všichni uměli anglicky a já jsem samozřejmě nemluvila česky ani německy. Umím jiné jazyky, ale ty mi tady v Čechách byly nanic. Ale snažila jsem se rychle učit a co všichni kolem mohli, tak mi pomohli. Rozdíly máme nyní v nějakém pohledu na věc, ale určitě to není tím, že jsem cizinka," dodala na závěr Belloti.

Na Ukrajině zůstala rodina, pomáhám jim, jak můžu

Vladimír MatejčukKdyž před pár lety poprvé přijel do Tachova, vlastně ani nevěděl, kde je a co tu může čekat. A teď přemýšlí, jestli se vůbec bude vracet.

Jedním z cizinců, žijících a pracujících na Tachovsku je i šedesátiletý Vladimír Matejčuk z Ukrajiny. V České republice pracuje jako elektrikář a zařídil si tady dokonce živnost. S životem tady je spokojený a svůj případný návrat na Ukrajinu musí dobře promyslet.

Češi mi říkají Voloďa, tak je to ukrajinsky

„Ani jednou jsem se nedostal do situace, kdy by mi někdo necitlivě nebo s opovržením řekl, že jsem Ukrajinec, a choval se ke mně špatně. Práci mám, myslím, že kdo chce pracovat, práci najde. Mám tady už hodně kamarádů a jsou to jak Češi, tak Ukrajinci. Češi mi říkají Voloďa, tak se na Ukrajině říká Vladimíru," řekl s úsměvem Vladimír Matejčuk.

Stýská se mi, ale pomáhám, jak se dá

„Celá rodina v podstatě zůstala na Ukrajině. Jsem s nimi v kontaktu, jak se dá, a taky jim finančně pomáhám, aby se jim tam žilo lépe. Snažím se za nimi jezdit, jak nejčastěji to jde, ale zvládnu to tak dvakrát, maximálně čtyřikrát ročně."

Rád bych se na důchod vrátil, ale bojím se

„Za rok bych měl jít do důchodu a myslel jsem si, že se pak vrátím zpátky domů na Ukrajinu. Po tom, co se tam děje, a jak sleduji politickou situaci, ale i život na Ukrajině, který je tam teď hrozně moc tvrdý, nevím, jestli se tam vracet. Zatím se přikláním spíš k názoru, že zůstanu tady, ale nemám to ještě úplně dořešené."

U vás funguje všechno, u nás nic

Česká republika se mi líbí, dobře se tady žije. Nemusíte se bát nic říct nahlas, nemáte strach z války. Vždycky, když jdu někam na úřad, jsem překvapený, jak u vás všechno dobře funguje."