První, co Svitlana pocítila, byl strach o děti. Mladšímu Igorovi bylo v tu dobu 6 let a staršímu Danielovi 8. Jejich otec pracuje stovky kilometrů daleko. „Hned jsem psala manželovi, který už před časem odjel za prací do Plzně. Vezmi hned děti a přijeď, byla jeho odpověď,” vzpomíná Svitlana. Následující dva dny byly plné starostí a strachu. Zjišťovala jak a kudy odjet, zařizovala vše potřebné a balila nejnutnější věci.

Na cestu se vydali o dva dny později. Do malého mikrobusu se namačkali ještě s několika dalšími maminkami s dětmi. Neznají se, ale pomáhají si. Přes Moldavsko chtějí do Rumunska a pak nejkratší cestou do Čech. Ještě netuší, že cesta jim bude trvat dlouhých osm dní. První komplikace je čekala hned na moldavských hranicích. Dál prý nesmějí. Alespoň prozatím. Přebývají proto u jedné ochotné paní, která pomáhá ukrajinským uprchlíkům. „Tři dny jsme tam u ní bydleli, než se objevila konečně na internetu zpráva, že můžeme dál. Našla jsem ochotného pána, který nás naložil do auta a odvezl do Rumunska. A ještě nám dal jídlo, pití a nějaké peníze na další cestu,” pokračuje ve vzpomínání Svitlana. V Rumunsku měli na výběr, buďto hned odjet strastiplnou cestou vlakem přes Bukurešť a dalšími přestupy nebo až za tři dny přímým autobusem do Plzně. Rozhodla velká únava a tři dny odpočinku přišly vhod. Především dětem. Pomohli opět dobří lidé. Postarala se o ně dvojice mladých žen, které jim i vařily, děti vzaly do ZOO nebo na hřiště. A ještě jim sehnaly jízdenky na onen vysněný autobus. A tak další den, ještě za tmy v pět hodin ráno, mohli konečně vyrazit na dvoudenní cestu směr Česká republika.

close Ukrajinská učitelka Svitlana pracuje ve velké plzeňské firmě jako dispečerka info Zdroj: Deník/Pavel Bouda zoom_in Ukrajinská učitelka Svitlana pracuje ve velké plzeňské firmě jako dispečerka

Setkání s manželem v nočních hodinách na okraji Plzně bylo dojemné. Ale děti byly unavené a proto zamířili rovnou na ubytovnu, kde Svitlanin muž Artem tehdy bydlel. Mohli tam ale společně žít jen měsíc a proto nastalo období hledání nového bydlení. „Sháněla jsem informace a hledala, kde bychom mohli společně bydlet. Mezitím jsem našla kontakt na charitu tady v Plzni, zašla tam a dostala spoustu vybavení pro domácnost. Na Úřadu práce jsem si vyjednala podporu a hlavně jsem našla kontakt na člověka, který nás u sebe ubytoval.” Byla to šťastná náhoda, protože onen ochotný Plzeňák, se znal s ředitelem jedné velké plzeňské firmy, který zrovna hledal brigádnici na sešívání papírů. Svitlana ráda přijala. A po čase nezůstalo jen u brigády. Ve firmě brzy poznali, že se Svitla rychle učí, má organizační schopnosti a umí skvěle anglicky. Nabídli jí práci dispečerky. Podmínkou ale bylo naučit se češtinu. „Šéf mi řekl, že jestli tu chci pracovat, musím se začít učit česky. A tak každý pátek mám online kurz českého jazyka,” říká Svitlana a dodává: „A hlavně mám skvělé kolegyně, pořád se mě ptají, zda něco nepotřebuji, pomáhají mně jak mohou.”

Její kluci tu chodí do školy, mají své ukrajinské i české kamarády a česky se také pilně učí. Našli si i nové bydlení v pronajatém bytě. „Náš dům na Ukrajině zůstal prázdný, ale hlídá nám ho sestra, která nechce bez svého muže odjet. Máme od ní stále aktuální zprávy. Nad naším městem 5 krát denně houkají sirény hlásící raketový útok, ale samotnému městu se zatím ruské rakety vyhýbají. Ta z počátku války byla zatím naštěstí jediná.” říká Svitlana a dodává: „A jestli bychom se chtěli brzy vrátit? Popravdě, asi ne. Ukrajina je hrozně rozbitá, města, cesty, příroda je zničená. Chceme jen hezký život pro naše děti a dát jim hlavně dobré vzdělání. To na Ukrajině ještě dlouho nebude možné.”