Svérázná dvojice projela Evropu napříč autostopem. Dorazili do Bulharska

Jakmile se Milan Holar z Plzně dozvěděl o Mistrovství ČR v autostopu, zavolal svému brněnskému parťákovi Luboši Neckařovi. Během deseti minut se napevno domluvili, že závod z Prahy do bulharského Primorska a zpět musí za každou cenu absolvovat. Už během kvalifikačního kola, na který svérázná dvojice vyrazila s lyžemi, sáněmi, sněžnicemi a berlemi, bylo jasné, že i hlavní soutěž pojmou po svém.

Vy jste byli taková recesistická dvojice. Šlo vám vůbec o to soutěžit, nebo si spíš akci užít?
Chtěli jsme soutěžit, ale závodu se zúčastnila holka na vozíku, což nám přišlo jako velký hendikep, proto jsme si vymysleli sáně, abychom taky byli nějak znevýhodněni. Když se jel kvalifikační závod, což byla trasa Praha – Hradec Králové – Brno – České Budějovice – Praha vzali jsme si lyže, sněžnice, sáně a ještě berle.

Tohle všechno jste si na sebe nasadili nebo používali při stopování?
Měli jsme je položené u silnice, abychom upoutali pozornost. A to se povedlo. Navíc tou dobou bylo asi  27 stupňů Celsia.

Zastavovali vám řidiči, nebo projížděli v domnění, že jste nějací blázni?
Jednak zastavovali a fotili si nás, jednak zastavovali a brali nás. A nejvíc jsme je dostávali s obrovskou cedulí, kde bylo napsáno NĚKAM. Kolikrát se pro nás auta vracela, že nás tedy někam svezou.

Proč zrovna sáňky, sněžnice, lyže a ještě berle?
Původně jsme chtěli jet s gaučem, ale lidi jsou dneska už hodně zpátky, takže jsme se domluvili, že nebudeme tolik šokovat. Pak jsme měli variantu s kánoí. Ale během kvalifikačního kola jsme zjistili, že o víkendu nejezdí žádné dodávky. I se sáněmi, lyžemi a dalším vybavením bylo těžké se do narvaných aut vůbec vejít. Přehodnotili jsme to a na hlavní závod si vzali jenom sáně. Lehce jsme je zkrátili, aby se vešly do kufru. Nabarvili jsme je nažluto, přidali kolečka a opatřili českou vlajkou. Třeba v Bulharsku nebo Srbsku sáně vůbec neznali.

Soutěž ve stopu
- letošního třetího ročníku se zúčastnilo 12 smíšených nebo mužských posádek
– trasa vedla z Prahy do Primorska a zpět
- za jízdu nesměli účastníci nic naplatit ani využít odvozu svých známých
- akce má finančně podpořit Konto Bariéry, konkrétně basketbalový přípravný kemp pro mladé vozíčkáře. Chcete-li přispět, bližší informace jsou zde: http://www.jedu.cz/cs/mistrovstvi-cr-v-autostopu

Sáně plnily i další funkce…
Vzali jsme je k moři a používali jako surf. Vzhledem k tomu, že mistrovství v autostopu byla charitativní akce, snažili jsme se vybrat i nějaké peníze. Plavčík na bulharské pláži byl ochoten zaplatit cokoliv, aby se mohl fotit se sáňkami v moři.

Co na váš nápad, kdy se se dva chlapi ve středním věku rozhodnou stopovat po Evropě, říkala rodina?
Rodina to vždycky bere lépe, když jedou dva chlapi, než když s sebou vezmete kamarádku. S Lubošem jsme se seznámili stopem. Vzal jsem ho před 22 lety na výpadovce u Žebráku.

Od té doby vám zůstal na krku…
My si vzájemně zůstáváme na krku. Jel tehdy na Ralley Šumava a chtěl vysadit v Plzni. Během cesty jsme si natolik sedli, že jsem ho přemluvil, aby se mnou pokračoval do Domažlic, kde jsem v té době bydlel. Pět let nato už jsem mu šel za svědka na svatbu.  V té době jsem stopoval jenom po republice, on už  v zahraničí.

Zdroj: archiv posádky Takže jste sehraná dvojka?
No sehraná dvojka jo, ale nikdy jsme spolu nestopovali. Pokud máte krásnou babu, která si stáhne vlasy do culíku a vypne hruď, stopuje se jedna radost. Když u silnice stojí dva obrovský fousatí chlapi, potřebujete cedule, jako byla třeba ta naše – NĚKAM. Měli jsme ji napsanou v několika jazycích. Tahle cedule vás dostane z úplně debilní výpadovky nebo blbý křižovatky, lidi vás vezmou klidně i deset kilometrů. To se smějí psi v autě, důchodci, zkrátka celá posádka. Úplně vidíte, jak zvednete lidem náladu.

Svezl i řidič autobusu. Kdo jiný, od koho jste to nečekali, vám ještě zastavil?
Nějaký chlapík nás vzal z Dubrovníku do Splitu. Potřebovali jsme dál do Záhřebu. Najednou přijel autobus, vyházel turisty, otočil se a vzal nás. Nabídl nám vodu, měli jsme připojení k internetu. To bylo super. Když stopujete se sáněmi a stopujete NĚKAM, zastaví vám skvělí lidi, kteří jsou nahozen na stejnou vlnu. Třeba jsme ve Slovinsku skončili v nějaké zapadlé vesnici. Luboš stopoval tak, že ležel na silnici a spal, protože tam auto projelo jednou za dvě hodiny.  A právě z té vesnice nás vzal na výpadovku traktor.

Během závodu jste museli plnit úkoly, které jste ale sabotovali.
Některé úkoly jsme zdárně plnili. Třeba jsme přijeli na Ukrajinu a v tamější restauraci jsme vařili národní jídlo. Uvařili jsme tři chody, ale začalo seznamování se samohonkou. Vypadalo to, že odtud už neodjedeme (smích).

Zdroj: archiv posádky Ocitli jste se v situaci, kdy už jste měli všeho plné zuby?
Řešili jsme to tím, že jsme začali stopovat na Abú Zabí. Když lidi vidí tuhle ceduli, začnou se smát a dostanou vás zpátky do pohody.

Ani jste nezažili ponorku  z toho, že jste dlouho a intenzivně společně?
S Lubošem jsme toho už hodně procestovali. Je to člověk, který nemá s ničím problém, rozdává pozitivní energii, je nezničitelný a neuvěřitelný borec.

Vy ale máte recesi evidentně v krvi. Před šesti lety jste  s jiným kolegou kempoval na ulici nedaleko plzeňského náměstí. Byla to vaše premiéra, nebo čas od času uděláte nějaký podobný žert?
Nejdříve jsme stopovali s kanoí a vždycky jsme dojeli až na Berounku. Pak jsme stopovali se sedmimetrovou pramicí. Lidi kolem nám nevěřili, že vůbec odjedeme. Nakonec jsme na výpadovce stáli bohužel jenom dvacet minut.

Vyrážíte vůbec na nějakou klasickou dovolenou?
No, jezdíme s oslem, což je náš rodinný příslušník.

Zdroj: archiv posádky Počkejte, většina lidí má jako domácí zvíře psa nebo kočku, vy máte osla?
Je to tak. Máme skvělý zážitek, když jsme volali do Krkonoš na chalupu, kam jsme chtěli vyrazit na dovolenou. Volal jsem tam a ptal se paní, jestli mají volné ubytování. Ona se zeptala, kolik nás bude. Řekl jsem, že dva dospělí, jedno dítě, malej pes, velkej pes a osel. Chvilku bylo ticho. Zeptala se znovu. A já jí odpověděl stejně. „Heleďte se, my tady máme docela narváno, jsou obědy, můžete si dělat srandu někdy jindy?" odvětila důrazně a řekla, že zavolá později. Znovu jsem jí to vysvětlil a nakonec jsme se na ustájení Kubíka domluvili. Do poslední chvíle ale nevěřila, že s oslíkem přijedeme.

Cestujete s Kubou opravdu kamkoliv?
Kamkoliv ne, ale když je to možné, jedeme s ním. Teď plánujeme vyrazit do Švýcarska. Kubíkovi musíme nechat ušít výstroj jako mají cyklisti brašnu na kolo. Až půjdeme na několikadenní túru, vezme nám věci, vodu i žrádlo pro psy.