Prošli jste naši republiku od nejzápadnější po nejvýchodnější hranici. Kde se vám nejvíce líbilo?
Pája: U mě vyhrál Bor u Skutče, tam bylo krásné údolí, pískovcové skály, jeskyně.
Jirka: Mně se líbily Beskydy, ale zažili jsme tam nejextrémnější den. Foukal vítr, pršelo, byla mlha a v tisíci metrech strašná zima. Už skoro na konci naší cesty jsme tam úplně promokli.

Dá se říci, že v Beskydech jste tedy měli největší krizi?
Jirka: Bylo to fakt děsné a určitě nejnáročnější. Lepily se na nás mokré šusťáky, byli jsme unavení.
Pája: Byla i hrozná hustá mlha. Byli jsme rádi, že vidíme vůbec jeden druhého. Chvilku už jsme si i mysleli, že jsme se navzájem ztratili. Nebyl tam pořádně signál, měli jsme navíc vybité mobily.

Už jste se těšili, až to skončí?
Jirka: Strašně. Naděje, že to jednou skončí, nás dotáhla až do cíle. Poslední týden jsme odpočítávali po dnech. Už jenom sedm, už jenom šest, už jenom pět…

A co nohy? Po takové štrece asi dostaly pořádně zabrat?
Jirka:
To by mohl vyprávět Pája. Já mám z posledních tří dnů asi tři malé puchýře, ale proti němu to nic není.
Pája: Já mám hrozně puchýřů a ještě několik dnů je určitě budu mít. Mám je všude – na prstech, mezi prsty, na patě, na nártu, na chodidle. Něco takového jsem nikdy nezažil. Obden jsem si je oblepoval. Špatné to bylo, když promokly boty, náplasti se odlupovaly a dělaly se nové puchýře, pak praskaly a tak. Každý den mi dlouho trvalo, než jsem se ráno rozešel a přestalo mě to bolet.

Kolik hodin denně jste byli na cestě?
Jirka: Prvních čtrnáct dní jsme vstávali tak v devět hodin a v půl jedenácté jsme vyráželi. Moc jsme to nehnali. Šli jsme tak do sedmi, osmi, devíti večer. Posledních čtrnáct dní už jsme chtěli trochu zrychlit. Vstávali jsme v půl osmé a vycházeli tak v devět, končili jsme třeba v půl desáté. Dělali jsme ale hodně pauzy.

Kdy přesně jste dorazili k nejvýchodnějšímu bodu naší republiky?
Jirka: Ve středu asi v devět hodin večer. Přespali jsme tam. Ráno jsme sedli na autobus, pak na vlak a o půlnoci ze čtvrtka na pátek jsme byli v Plzni.

Nebylo vám pak ve vlaku líto, že už to všechno skončilo?
Pája:
Ani ne, byli jsme rádi, že už je to za námi. Byl to příjemný pocit jen tak sedět a vědět, že už nikam nemusíme jít. Spíše jsem na cestě chvílemi litoval, že jsem vůbec nápad přejít republiku někdy vyslovil nahlas. Měli jsme slabé okamžiky, ale teď je to super.

Co vás na cestě štvalo?
Jirka:
Hrozné bylo, když jsme se ráno vzbudili a všechno jsme měli mokré, ve spacáku i v klobouku mi lezli slimáci a podobě. Měli jsme takové ranní naštvanosti. Navíc hned u Berouna, dvě stě kilometrů od začátku trasy, jsme měli průjem a zvraceli jsme. Říkali jsme si, že jestli to takhle bude pokračovat, tak to nedáme.
Pája: Když jsem viděl autobus, jak kolem nás projíždí, tak jsem si představoval, jak bych do něj nastoupil a mohl bych být za chvíli doma. To mě vždycky zviklalo. Ale říkal jsem si, že dokud můžu jít, tak půjdu.

S jakými reakcemi jste se na cestě setkávali?
Jirka:
Tady v západních Čechách na začátku cesty nám nikdo moc nevěřil. Všichni prorokovali, že ještě máme před sebou pořádný kus a že to nezvládneme. Ale pak na Moravě, když jsme vyprávěli, co už jsme ušli, nás lidi poplácávali, že jsme dobří. V našem okolí to hodně lidí ví, i když jsme to ani nikomu moc neříkali. Když jsem přijel domů do Hrádku, tak se sousedka hned ptala: „Tak co, už jste to došli?“

Vyrazili jste dva, ale nakonec jste přišli tři. Jak jste se dostali ke Kazanovi a kolik toho s vámi ušel?
Pája:
Kazan se k nám připojil asi 40 kilometrů od Chrudimi. Jdeme lesem a najednou za sebou slyším nějaké dýchání, otočím se a on je to pes a hned se k nám přidal. Ptali jsme se pak po okolních vesnicích po jeho pánovi, ale nikdo ho neznal.
Jirka: Připojil se k nám asi třináctý den. Šel s námi tak 350 kilometrů. Když jsme šli lesem, bylo to v pohodě. Ale neumí chodit po silnicích, jde prostředkem a lítá pod auta. Vždycky na chvilku odběhl. Říkali jsme si: „Jo, už ho nemáme.“ Ale on se zase vrátil. Teď si ho asi nechám, doufám, že to rodiče skousnou.

Kolik vás skoro měsíční cesta stála?
Oba:
Asi to bude tak šest tisíc korun. Škoda, že jsme si nenechávali účtenky. Nejsme zvyklí nakupovat, a když jsme viděli, jak peníze z peněženky ubývají, bylo to děsné. Na jídlo do restaurací jsme chodili jen občas, spíš jsme si vařili na malém plynovém vařiči.

Zhubli jste?
Pája:
Já asi tři kila, teď to musím nějak nahnat.
Jirka: Já jsem zhubl čtyři kila.

Na co jste se nejvíce těšili? Na postel nebo na sprchu?
Pája:
Určitě na postel a až si umyji vlasy.
Jirka: Postel. Sprcha mně pak už ani nechyběla. Člověk si na tu špínu nějak zvykne. Myli jsme se jen dvakrát v kempu. Posledních čtrnáct dní jsme se nemohli donutit ani si vyčistit zuby, už jsme vůbec neměli energii.

Zopakujete si něco podobného?
Oba:
Letos už ne, ale do budoucna určitě.
Jirka: Už ale asi nikam nepůjdeme. Lákaly by nás hory, lezení, kola. Více lidí a kratší čas. Problém je ale právě s těmi lidmi. Teď nás taky mělo jet asi pět a zůstali jsme dva. Všichni jsou pohodlní. Ale určitě někdy někam ještě vyrazíme.

Informace o cestě

Začátek: hranice asi 15 km od Aše
Konec: hranice u Jablůňkova
Délka: přes 700 kilometrů
Trasa: lesní, polní cesty a málo frekventované silnice
Čas: 27 dní
Orientace: mapa a GPS navigace