Žáci se zajímají také o příběhy odsunutých sudetských Němců.

Za půl roku se plzeňským gymnazistům podařilo vyzpovídat 17 lidí. „Někteří studenti si v těchto rozhovorech navíc hledají svoji osobní historii, což považuji za hodně důležité," říká dějepisář Antonín Kolář, který s žáky na projektu pracuje.

To je případ i septimánky Johany Amlerové, jejíž prateta žila v sudetoněmeckém příhraničí. „Doma jsme znali jen základní kostru jejího příběhu. Až při osobním setkání jsem se dozvěděla plno příběhů z denního života," říká dívka, která se za 81letou ženou, která nyní žije v Německu, vydala společně s otcem. A rozhodně se nejednalo o žádné veselé povídání. Rodina dívky se před válkou hlásila k sociální demokracii, protože se jí nepodařilo emigrovat, musela snášet ústrky sousedů. „Byli proti Hitlerovi, a tak třeba neslavili jeho narozeniny. Za to jim ostatní Němci plivali na dveře," popisuje studentka. Díky tomu však mohla rodina po skončení války v Čechách zůstat. „Když ale přišli komunisté, musela teta skončit se studiem. Nakonec dělala uklízečku v nemocnici, kde musela mýt od zbytků tkání operační nástroje," popisuje Amlerová nelehký život své příbuzné, která roku 1969 emigrovala do Německa.

Jiným spolužákům se zase podařilo získat deník nuceně nasazeného muže. Takto získané materiály studenti porovnávali s informacemi, které převážně v archivem vypátrali jejich němečtí kolegové. Dělo se tak během nedávného týdenního pobytu zahraničních žáků v Plzni. Kromě toho, že se studenti navzájem seznámili se svou badatelskou činností, vydali se i na výlet do Českého lesa, kde navštívili bývalé zaniklé vsi.

„Výstupem z celého projektu bude česko-německá kniha, jež by měla být hotova na konci června," uzavírá Wiebke Wittenberg z občanského sdružení Antikomplex, které projekt organizuje.