Ředitel chce, aby se tu všichni cítili dobře – on i jeho návštěvy. A má velmi vřelý vztah k vinařství. Socha dámy s hroznem na skříni, na zdi zarámovaný certifikát vinařského klubu, který před deseti lety spoluzakládal, a na stole keramický Diogenés v sudu.

Na první pohled také zaujme obraz čtveřice žen. „To je moje manželka Mirka a tři dcery – Irena, Kristýna a Michaela,“ vysvětluje hrdě Zdeněk Kuťák. Fotografii dostal od své rodiny k padesátinám, podobnou (i když jen s manželkou) má prý také doma v pracovně. „Dcery už se z domova rozutekly, tak jsou se mnou alespoň takhle. Rád se na tu fotografii dívám, zvlášť když je mi třeba smutno.“

Zdeněk Kuťák pracuje ve stejné budově už od roku 1983, vystřídal několik místností, ale nakonec skončil v té, která už dlouhá léta předtím platila za ´velkou ředitelnu´. V ní pracuje od roku 2002, kdy se stal ředitelem plzeňské pobočky ŘSD. Nově zařídit ji nechal přibližně po třech letech ve funkci. „Bylo tu třeba kanape, a to do pracovny podle mě nepatří,“ vysvětluje muž, který vládne státním silnicím v Plzeňském kraji. Vzhled a vybavení kanceláře navrhoval Kuťákův přítel – známý plzeňský architekt Jan Soukup.

Vinař a sportovec

„Veškerá výzdoba, tedy obrazy, sochy a podobně, je moje, přijde mi to tak správné. Všechny předměty jsou navíc provázané se vzpomínkou na někoho blízkého, takže je to i osobní.“ Obrazy na zdi od grafičky Jany Vackové, která řediteli už desátým rokem připravuje i originální novoročenky, nebo socha dívky s hroznem od Miroslava Doležela. „Chtěl jsem vinařský motiv a pan Doležel zase krásně ztvárňuje ženy. Tohle je spojení obojího,“ pochvaluje si Kuťák.

Neméně zajímavá je skleněná vitrína, ta znovu potvrzuje ředitelovu slabost pro vína. „Sbírku asi sto let starých otvíráků na víno mi věnoval dnes už zesnulý Ota Kovařík.“ Dvě horní police zdobí několik pohárů, tentokrát za sportovní úspěchy. Nepřehlédnutelné jsou také dřevěné zmenšeniny bagrů a dalších stavebních strojů. Prý co model, to jedna návštěva kolegy z oboru.

Celá kancelář, v níž Zdeněk Kuťák tráví přibližně deset hodin denně, působí uklizeně, prý to tak ale není pořád. „Občas není čas zakládat dokumenty, pak to tady tak upravené není, ale za to se nestydím.“ Kromě pracovního stolu s počítačem, adresářem, telefonem a dalšími nezbytnostmi je uprostřed místnosti i jednací stůl, na němž stojí magnetické kyvadlo. I k němu se váže několik historek, každého totiž zaujme. „Vždycky říkám, že když je přede mnou důležité rozhodnutí a já nevím, poradím se s kyvadlem,“ směje se strojní inženýr. S nadsázkou dodává, že když ani to nepomůže, požádá o radu ještě křišťálovou kouli. Tou není nic jiného než skleněný tenisák, cena z turnaje.