Když se loučili v roce 1951 s vysvědčením v ruce, bylo jim patnáct, teď mají všichni o šedesát křížků víc. „Poznáváme se, nikdy jsme mezi sebou úplně neztratili kontakt,“ pochvaloval si Jiří Wagner, duše kolektivu, kterému se už jako klukovi říkalo ve škole Evička. „Když jsme jednou čekali před školou před vyučováním, zeptal jsem se už asi počtvrté školníka, kdy nás už konečně pustí dovnitř. Odpověděl, že jsem zvědavý jako Eva. A už mi to zůstalo, nikdo mi od té doby neřekl jinak než Eva, Evička. Dokonce když mě vezl otec do školy autem, pokřikovali spolužáci, hele starej Eva jede,“ smál se v pátek Jiří Wagner.

Ve škole začínali v sadech 5. května, pak chodili do měšťanky v Jablonského a v Houškově ulici, někteří končili ve škole nad Hamburkem. „Nevíme, proč nás tak stěhovali. Prostě to tak bylo a hotovo,“ potvrzuje další z abiturientů Jaroslav Potužák. Ten přiznal i svou tajnou třídní lásku, která v pátek také přišla. „Ale s kým jsem kdy seděl v lavici, už nevím,“ krčil rameny.

Na páteční sraz dorazilo ke čtyřicítce tehdejších žáků, z učitelů už samozřejmě nikdo. „Vzpomínáme na naši učitelku Kamilu Dbalou, byla naší třídní a učila matematiku a kreslení,“ přiznala skupina tehdejších kamarádek Helena, Jarka a Boži. Prý byla přísná, ale spravedlivá. „Pokud víme, zemřela poměrně nedávno, bylo jí asi devadesát let,“ shodly se ženy. I ony o sobě vědí. Dvě bydlí na Slovanech, a i když si cíleně nevolají, občas se potkávají. „Chodím cvičit a tam se také leccos probere,“ usmívala se Helena.

Mezi třídní premiantky prý patřila Lída Smolková, později Radová. V pátek měla s sebou linkovaný sešit s krasopisně vypsanými jmény všech spolužáků a obnovovala kontakty a telefonní čísla. „Ráda píšu, ale vždycky, když svolávám sraz, skřípu zubama. Strávím s tím celý večer, nejedu přes počítač, lepím pozvánky do obálek. Nakonec zjistím, že vlastně ráda,“ usmívala se paní Radová.