Jednotka připlula do Skotska již v červenci 1942 a na Britských ostrovech se věnovala výcviku až do invaze. Jak totiž postupně narůstala spolupráce mezi Brity a Američany, bylo nutné sladit obě komunikační sítě a změny zavézt do praxe. Část praporu se vylodila na pláži Omaha přímo 6. 6. 1944 během Dne D, zbytek o dva dny později. Jeho vojáci prošli celou Francií, ale v tom jak udržet funkční komunikační systém, je prověřila především bitva v Ardenách. V Německu přijeli do koncentračního tábora Buchenwald krátce po jeho osvobození. Bob Searl vzpomínal, že postavy, které se tam ploužily oblečené do pruhovaných hadrů, nevypadaly ani jako lidské bytosti. Při pohledu kolem sebe si vojáci teprve uvědomovali, že oběti v jejich vlastních řadách a celková cena za válku byly ospravedlnitelné a mělo to všechno smysl.

Opravovali i civilní linky

První část jednotky dorazila do Plzně 6. května večer jako součást V. sboru, který v té době spadal pod Pattonovu Třetí armádu. Velitelství praporu přijelo do Plzně z německého Grafenwöhru o dva dny později a svůj štáb si zřídilo v Benešově škole. Většina mužstva pak bydlela u letiště na Borech v barácích po německých vojácích.

Přestože válka v Evropě skončila, jejich pracovní náplň se nijak nezměnila. Úkolem bylo i nadále zajistit spojení mezi jednotlivými vojenskými útvary sboru. A to i po té, co V. sbor byl v půlce června vystřídán XXII. sborem, kterému velel Ernest Harmon. Komunikační systém byl zajištěn převážně telefonem, radiovým spojením a dálnopisem. Znamenalo to především natáhnout stovky kilometrů drátů a kabelů. K tomu udržovat všechno další technické vybavení pro napájení elektrickou energií, rozvaděče, telefonní ústředny, antény, vysílače a ostatní zařízení nutné k provozu. Často docházelo k poškození nebo něco nefungovalo, takže opravy byly na denním pořádku. Občas opravovali také civilní české linky určené pro běžný provoz.

V půlce července měli vybudované okruhy na americkou i britskou ambasádu, na demarkační linii, na Československou brigádu, do pěti nemocnic, ale také do čtyř důstojnických klubů. A to i přes to, že se museli neustále vyrovnávat s odchodem zkušených vojáků, kteří díky dostatečnému počtu bodů odjížděli domů. Početní stav jednotky byl nahrazován příchodem vojáků z jiných jednotek, např. kavalerie, ti však neměli dost technických zkušeností a bylo nutné je nejdříve zaškolovat.

Chystali se na zimu, přišel rozkaz k odjezdu

Vojáci praporu nepracovali jen v Plzni, ale jejich působnost byla rozložena od Chebu po Prachatice. Zbyl však čas i na rozptýlení na taneční zábavě či při sportovním utkání, v létě chodili do kina do Elektra a v zápisech můžeme třeba číst, jak si užili koláče v Dýšině.

V říjnu se jejich program soustředil na přechod techniky na zimní období a celkové přípravy na zimu (včetně fasování zimního oblečení). V té době v jednotce sloužilo kolem 650 vojáků včetně důstojnického sboru a všichni si mysleli, že zimu stráví v Plzni. V půlce listopadu se však najednou

dozvěděli, že na konci měsíce hromadně odjíždějí. 29. 11. 1945 v 16.00 se po ukončení provozu všech komunikačních zařízení v rámci sboru vydali do města Kelheim v Bavorsku. Z Francie jednotka vyplula směr USA až ke konci února 1946 a na začátku března došlo ve státě New Jersey k její deaktivaci.

Lásku na celý život našel seržant Mason v Plzni

Pro obyvatele Plzně je asi nejznámějším vojákem této jednotky Stephen R. Mason (1917-2017), který si vzal za manželku plzeňskou rodačku Martu Felixovou (1928 – 2017). Mason byl odveden do armády v roce 1941, během cesty válečnou Evropou získal Bronzovou hvězdu za hrdinství a v hodnosti technického seržanta dorazil až do Plzně. Zde se zakoukal do slečny Felixové, která byla o deset let mladší. Když Američané odjeli z Československa, téměř tři roky si jenom dopisovali, až se nakonec 26. června 1948 vzali v katedrále sv. Bartoloměje. Následně se přestěhovali do USA, kde žili v jejich domě v Phillipsburgu v New Jersey až do roku 2014. Na stáří pak přesídlili do domova s pečovatelskou službou na Floridě. Mason pracoval jako zedník a štukatér, jeho žena jako administrativní pracovnice u soudu. Vychovali čtyři děti a často navštěvovali Slavnosti svobody. Stephen Mason zemřel ve věku 99 let, jeho žena Marta zemřela jen pár týdnů po něm. Ve společném manželství strávili 68 let.

V těchto dnech je to 75 let, co z Plzně odjela jednotka, jež měla ve znaku vepsané moto „Zpráva musí být doručena“. Tím, že se ho snažili vždy dodržet, měli i oni svůj podíl na porážce nacistického Německa. Tím spíš, že 56th Signal Battalion patřil mezi nejoceňovanější jednotky mezi spojaři. Za necelý rok bojů v západní Evropě obdrželo 216 vojáků z tohoto praporu nějaké vyznamenání. Je na místě vzpomenout v tyto dny na muže, jejichž jména dnes už většinou ani neznáme.

Jiří Frýbert