Včetně té nejnovější, kdy ztvárnila španělského malíře a sochaře Pabla Picassa. Později bude stát v centru kanadského Toronta, už teď ji ale mohou vidět lidé v Plzni. „Je to světová premiéra," řekla Lea Vivot, která Picassa potkala před více než 40 lety v jižní Francii. Dnes má autorská práva na jeho ztvárnění a sochu pro Toronto si u ní objednal před třemi lety realitní magnát a sběratel umění Murray Goldman.
Nepřehlédnutelné sochy Ley Vivot jsou od minulého týdne umístěné před Studijní a vědeckou knihovnou v Plzni. Sochařka je propůjčila nadačnímu fondu Plzeň sobě a zakrátko budou rozmístěny v plzeňských ulicích. Jedna bude před hlavní poštou v Solní ulici, další v Riegrově ulici nebo před fotbalovým stadionem ve Štruncových sadech. V Plzni budou zdobit veřejná prostranství pět měsíců.
Za nadací stojí podnikatel Roman Jurečko, který zná Leu Vivot z doby, kdy připravoval jako šéf představenstva Plzeňské teplárenské kalendář a knihu Ženy bez hranic. Lea byla jednou z nich, mezi dalšími jsou například Blanka Matragi, Eva Jiřičná, Ája Vrzáňová, nebo Kristina Colloredo Mansfeldová.
„Plzni velmi sluší, mám radost," řekla včera Lea Vivot. Protože jako dárek dostala od nadace loutky Spejbla a Hurvínka, došlo i na přání, zda by pro Plzeň nevytvořila bronzovou lavičku s nimi. Kývla. „Je to realita," slíbila.
Lea Vivot se narodila v Horní Temenici na Šumpersku. Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, v roce 1968 emigrovala. Schovala se v kufru auta Alfa romeo italských turistů a v něm přejela střežené hranice.
Emigrovala jsem v kufru auta
Narodila se jako Drahomíra Hekelová v den i rok, kdy vládu nad Československem převzali komunisté a nazvali jej Vítězným únorem. O dvacet let později, v roce 1968, emigrovala. Nejdřív se ale v Československu provdala za argentinského studenta Alberta Antonia Vivot. Když ho vyhostili a jí zakázali vycestovat, měla jasno. Šla za ním. Načerno přejela hranice, dostala se do Itálie, kde absolvovala kurzy modernisty Marina Mariniho na akademii výtvarných umění v Miláně. Za manželem pak pokračovala do Ameriky, jenže zjistila, že už nežije. Usadila se v Kanadě, kde pak potkala svého budoucího manžela a otce svých dvou synů.
close
zoom_in
Narodila jste se na Vítězný únor a emigrovala vlastně jako zavazadlo v kufru auta o dvacet let později.
Ano, emigrovala jsem v kufru Alfy romeo, měla jsem vkus! Věděla jsem, co se tady děje, musela jsem pryč. Byla jsem průvodkyní a provázela jsem Italy. Poprosila jsem je, zda mně můžou půjčit klíč od kufru, nechala jsem si udělat kopii a pak se tam schovala. Na mě byla navrstvena zavazadla. A co se týče data mého narození, tak maminka musela v ten únorový den trpět hned dvakrát. Jednak v nemocnici a pak ještě z toho, co se tu tehdy dělo.
Vaše sochy mají zvláštní náladu. Nakolik jsou inspirovány vaším životem?
Hodně, jsou to střepy mého života. Třeba socha, kde sedí na bronzové lavičce matka s dítětem, se zrodila v nemocnici, kde jsem přivedla na svět svého prvorozeného syna. Při porodních bolestech jsem slíbila, že pokud se dostanu domů se zdravým dítětem, zvětším sousoší, na kterém jsem pracovala, a daruji ho St. Josephs health centru v Torontu, kde se můj syn narodil.
Kde všude jsou vaše díla k vidění a kolik jste jich vytvořila?
Jsou skoro po celém světě. Nevím přesně, kolik jich je. Ale teď se to bude evidovat, protože v Kanadě zakládám svou vlastní zahradu soch.
Sochu Pabla Picassa prý vidíte odlitou v bronzu poprvé? Jak se vám líbí?
Viděla jsem ji odlitou jen v kusech a pak zcizelovanou, ale bez patiny. Uvidíme, jak budu kritická později. Jestli se to bude muset vrátit do slévárny a nebo Picasso přeletí přes oceán a bude stát před ohromným mrakodrapem, který nese jeho jméno.
Jak dlouho vám trvá výroba takového díla?
Je to podobné, jako když očekáváte narození dítěte. Tak šest až devět měsíců. Někdy je dřív a někdy potřebuje mít celý ten čas.
