„Víte, dnes mají jmeniny Jiřiny, to je dost významný svátek. A hodně lidí sem také nepřichází pouze kvůli Valentýnu,“ vysvětluje mi různorodé složení ve frontě zákazníků majitel obchodu Jaroslav Milt.
V nevelkém prostoru ´přípravny´ už zatím kmitá skupinka žen. Vybírají květiny podle přání zákazníků, zdobí je, vážou. „Zatím to jde, to po deváté to teprve začne. To se vyspí ti valentýnští, pak tu bude opravdu převaha chlapů,“ upozorňuje Milt.
Pět červených růží. Tři barevné růžičky, prosím dozdobit. Já bych si vzal pár gerber, zkusil bych nějaké karafiáty. Objednávky jsou různorodé, jméno růže však zní nejčastěji. „To asi ani neví, že naprostá většina zimních růží pochází z Keni,“ poučuje šéf. Pan Miroslav už drží před pokladnou dvě ´hotové´ kytice, potom se ale rozhoduje objednat ještě jednu. „Udělejte mi prosím nějakou menší,“ zdvořile žádá o třetí dárek. „To víte, já mám rád tolik, že musím udělat radost všem,“ sděluje mi šibalsky.
To další zamilovaný, atlet v teplácích, to vzdává ještě před vstupem do krámu. Když vidí přes sklo květinářství nabité čekajícími, uleví si: „Tak na to peču,“ a odchází pryč.
V zákulisí už je pořádný fofr. „Na Valentýna je vždycky šrumec. To je ale přece dobře. Kdyby nebyl, byla bych nešťastná,“ přiznává Ludmila Miltová.
„A dostat kytku? Jako že by se nosilo dříví do lesa? To ne, každá ženská dostane ráda kytku. To je zkrátka něco jiného než bonboniéra. Vidím to i u nás v krámě. Když předávám nějakou hezkou kytici zákazníkovi – muži, ženy ve frontě si hned postesknou, jé, takovou bych taky ráda dostala,“ dodává na vysvětlenou paní Ludmila.
Odnáším domů také jednu valentýnskou růžičku. Čekám, jestli mě žena nepřivítá slovy: „Copak jsi provedl?“ Místo toho se ale její ústa rozzáří. Funguje to.
