Zařízení s kapacitou 69 osob přišlo ke svému květinovému názvu z prozaických důvodů. Poté, co se domovy důchodců a ústavy sociální péče přejmenovaly na domovy seniorů či domovy se zvláštním režimem, stala se kuriózní příhoda. „Pekaři sem totiž jednou zavezli housky, které jsme vůbec neobjednávali. Pak vyšlo najevo, že je zaváží do věznice – tam je prý taky zvláštní režim, ne?" vysvětluje s úsměvem Vladimír Chuchler, ředitel MÚSS.

Sociální služby poskytované ve Sněžence jsou určeny osobám starším 50 let věku s mírou závislosti na pomoci druhé osoby ve výši II. až IV. stupně příspěvku na péči, kteří pobírají starobní či invalidní důchod, dále osobám trpící Alzheimerovou demencí, chronickým psychickým onemocněním nebo jiným druhem demencí, plně odkázaným na pomoc druhé osoby.

Budova domova byla vystavěna někdy ve 30. letech minulého století a tomu odpovídá stavební dispozice, která není nejvhodnější.

„Kdysi sloužila jako domov pro matky s postiženými dětmi, pak řadu let jako ÚSP pro dospělé. Takže tu máme tří a čtyřlůžkové pokoje, až v nové nástavbě jsou dvoulůžkové," říká vedoucí zařízení na Klatovské Lenka Pikrtová. S kolegyněmi má na starost poměrně dost zcela imobilních pacientů, zbývajícím připravují každý den nějaký program, který pomáhá udržovat je v dobré psychické i fyzické kondici. K tomu pomáhá i fyzioterapie, ergoterapie a podobně. „Jde nám hlavně o to poznat důkladně každého klienta, jeho schopnosti, možnosti, jejich sny a přání. Chceme jim zpříjemnit dobu, co tu s námi pobudou, dodávat jim pocity štěstí," říká Pikrtová.

„Je tu dobrý a stabilní kolektiv, který se o obyvatele domova stará, a jsem za to rád," doplňuje ji Chuchler, který přiznává, že je velmi těžké získat kvalitního člověka. „Dobré lidi doslova kupujeme. To je i případ zdejší sociální pracovnice Andrey Pěchoučkové. Tu jsem přetáhl z Městského úřadu v Holýšově," dodává.

Každé patro domova je barevně odlišeno, aby je rozlišili hlavně sami klienti. Na druhém patře se pohybuje o hůlkách 82letá paní Drahomíra Lejsalová. Ve Sněžence je spokojená, i když říká: „Doma je líp." Bývalá učitelka v mateřské školce výborně hraje na klavír, a tak často hraje nejen pro své potěšení ve společenské místnosti, kde se schází s ostatními při ergoterapii, kdy malují, nebo hrají Člověče, nezlob se. A jak říkají, oni sami se nezlobí, ani když prohrávají. Naopak se při tom zasmějí. Jejich úsměvy a pocity štěstí jsou pak největší odměnou kolektivu, který se o ně čtyřiadvacet hodin stará.