Plzeň byla po Praze a Brnu třetím českým městem, odkud byly Židé deportováni do ghetta. Nejprve byli shromážděni v sokolovně v dnešních Štruncových sadech. Stovky mužů žen a dětí se tísnily uvnitř sokolovny a spaly na slamnících na zemi. Byli tam nejen Židé z Plzně, ale také například z Manětínska, Rokycanska nebo Kralovicka.

„Deportacemi byla část obyvatelstva Plzně a okolních obcí poslána na smrt poté, co byli Židé platnými zákony a vyhláškami vytlačeni z běžného života. Začalo to zabavováním majetku a pokračovalo zákazem všeho, co dělá lidský život snesitelným – od možnosti mít domácí mazlíčky přes možnost získávat jakékoli informace z tisku a rádia až po zákaz návštěvy parků, plováren, divadel a většiny veřejných prostor. V Plzni dokonce platil zákaz vycházení pro obyvatele označené za Židy,“ říká dokumentarista Martin Šmok, který se dlouhodobě zabývá historií holokaustu, a který k osmdesátiletému výročí deportací plzeňských Židů do Terezína připravil výstavu.

ilustrační foto.
Zubní pohotovost v Plzni tíží fronty. Někteří pacienti se ošetření nedočkají

Ta připomíná, že v lednu roku 1942 bylo ve třech velkých skupinách deportováno z nákladového nádraží v Plzni do ghetta v Terezíně 2 604 mužů, žen a dětí. Konce války se dožilo jen 204 z nich. V určené dny museli lidé ze sokolovny odejít seřazeni ve čtyřstupech, odváděly je odtud ozbrojené strážní oddíly. Tři vlakové soupravy vyjely z plzeňského nákladového nádraží 17., 22. a 26. ledna 1942. Nejstarším člověkem zařazeným do deportačních transportů z Plzně byla devadesátiletá Marie Ebenová z Litohlav, která zemřela čtyři dny po příjezdu do Terezína, nejmladším osmiměsíční Eva Fischerová z Plzně, která se svou matkou válku přežila.

„Většina práceschopných Židů byla před deportací na smrt nasazována na nucené práce. I z tohoto důvodu si někteří z nich mysleli, že po deportaci do Terezína, který byl vydáván za židovské město, dojde k nějaké úlevě. Nicméně pro naprostou většinu z nich byl pobyt v Terezíně krátký – po několika měsících byli deportováni dále na východ do „táborů smrti“, jejichž jediným smyslem existence bylo masové vraždění,“ vysvětluje dále dokumentarista.

Místo, kde vlak muže zachytil.
Muž sražený vlakem zmizel. "Mrtvolu" po pátrací akci našli doma, opilou

„Výstava věnována osmdesátiletému výročí deportací židovských obyvatel Plzně a okolí neupomíná jen na toto smutné výročí. Ukazuje také, co se stalo od okamžiku mnichovské zrady, tedy od záboru československého pohraničí, kdy se Plzeň stala v podstatě pohraničním městem, až po současnost,“ říká Šmok.

Výstavu připravil s využitím materiálů projektu Spolužáci studentů gymnázia na Mikulášském náměstí v Plzni, kteří pod vedením své učitelky Moniky Stehlíkové zmapovali osudy židovských studentů tohoto gymnázia. Jejich práce vyšla v roce 2018 knižně.

Výstava Čas nezapomnění je umístěna v mázhauzu radnice na náměstí Republiky i ve veřejném prostoru před radnicí a ve Smetanových a Štruncových sadech. Potrvá do 28. ledna, venkovní část až do 3. února.