„Volala mi nějaká žena z České spořitelny, že má pro mě výhodnou nabídku na pojištění karty proti krádeži. Přesvědčila mě, že je to výhodné, že se nemusím o nic starat a necelá pětistovka ročně se mi strhne rovnou z účtu,“ popisuje Jaroslav, který s nabídkou souhlasil.

Poté se mu však rozhodnutí rozleželo a začal o něm pochybovat. „Co zloděj udělá s kartou, když nezná PIN?“ ptá se muž. Je navíc přesvědčen, že by se mohlo stát i to, že by spořitelna pojištění uzavřela s někým jiným, kdo by hovor přijal. „Ověření proběhlo jen podle data narození. Vždyť by mi takhle mohl kdokoli objednat různé služby,“ rozčiluje se zákazník.

Česká spořitelna však ve svém jednání nic špatného nevidí. „Při zřizování účtu klient podepisuje souhlas s případným sjednáváním doplňujících produktů přes kanály přímého bankovnictví, tedy přes internet či telefon,“ vysvětluje mluvčí společnosti Jan Holinka.

„Uzavření smlouvy ústně je v pořádku,“ tvrdí také advokát František Koranda. Zároveň je ale překvapen, že k podobným způsobům přistupuje i tak velký bankovní dům. „Riziko, že telefon zvedne někdo jiný, je poměrně velké,“ dodal advokát. Navíc by dokazování, s kým společnost vlastně mluvila, zůstalo v případě sporu čistě na klientovi. „Musel by platnost smlouvy napadnout u soudu a pak dokázat, že zrovna v té době telefonovat nemohl,“ upozornil Koranda.

Podle spořitelny ani nevadí, že klient předem nevidí podmínky pojištění. „Zákazník je může získat na internetu nebo na pobočce,“ vysvětluje Holinka. „Jak ale můžu souhlasit s něčím, k čemu si podmínky vyzvednu až zpětně?“ podivuje se Jaroslav, který má už více zkušeností s podobnými telefonáty. „Zazvoní telefon a já, vytržený ze soustředění na úplně jinou věc, jsem příliš slušně vychovaný na to, abych hned zavěsil. Tak se stane, že kývnu na nějakou zbytečnost a na mou adresu pak dorazí holicí strojek, vitaminy nebo bambusové ponožky,“ popisuje s nadsázkou muž.

Podle plzeňského psychologa Karla Bröckla právě na to ´telefonní prodejci´ spoléhají. „Člověk si musí předem ujasnit, co je ochotný akceptovat a co už ne. A pak slušně odmítnout,“ radí Bröckl. Pokud to lidé nedokážou, je dobré rozhodnutí alespoň oddálit. „Říct, ať zavolají později. Pak může zákazník zvážit, zda službu nebo zboží chce, a na odmítnutí se připravit,“ říká Bröckl.