„Nechci si stěžovat, jsem ráda, že můžeme být alespoň tady, i když je to hrozné,“ říká Lucia Ergeczká, která v pokoji na ubytovně o rozměrech tři krát čtyři metry žije s manželem a dvěma dětmi již více než měsíc. Platí zde přitom téměř tři tisíce korun za týden. „Skoro všechno, co za týden v práci vydělám, padne na tohle bydlení,“ doplňuje ženu manžel. „Máme jenom tři postele, stolek a skříň. Pračka tu nefunguje, tak peru v ruce,“ ukazuje odřené prsty Ergeczká. Ačkoliv stěhování ještě není stoprocentní, drobná blondýnka už má pro jistotu téměř vše sbaleno.

„Díky Deníku se nám ozvala paní, která nám nabídla za opravdu slušné peníze byt 3+1 se zahrádkou. Měli jsme se jí ozvat, ale manžel se bohužel včas nevrátil ze zahraničí, kam jezdí jako řidič. Já mám telefon rozbitý, napsali jsem tedy paní alespoň sms. Mezitím se našel ještě další zájemce o její byt, tak uvidíme, jestli to vyjde, nebo ne,“ vysvětluje Ergeczká.

Další byt, kde by mohla najít rodina domov, je na Doubravce. „Je to 2+1 za 7500 korun. Majitel má ale také ještě nějaké zájemce. Brali bychom obojí, hlavně aby něco vyšlo,“ obává se žena představy, že by strávila v ubytovně s dětmi další měsíc. Pokusy najít si byt přes realitní kancelář už prý vzdali. „Všude chtějí akontaci a provize,“ podotýká Ergezcká. Stále shání práci. „Byla jsem se zeptat v montážních firmách, v jedné z nich to vypadá dobře. Prý by šlo, abych mohla kvůli holkám dělat jenom ranní směnu,“ věří v lepší zítřky.

S dluhy, které jí vznikly, protože přestala kvůli nemocné dceři chodit do práce na směny, se prý poradí na doporučení Deníku s organizací Člověk v tísni. Rodina využila i Poradnu pro cizince a uprchlíky Diecézní charity. „Dostali jsme od nich pět kilo těstovin, protože peněz na jídlo nám po zaplacení ubytovny příliš nezbývá,“ říká Ergeczká.